Výchova řidičů v základní vojenské službě. Na vlastní zkušenosti vzpomíná
Jiří Sladký, dlouholetý zaměstnanec v dopravě.
Pondělí, 15. prosince 2008, dabra
Materiál je reakcí na současný stav zaměstnanosti řidičů autobusů. Aktuálním impulsem pro jeho vznik byla úvaha BUsportálu Studenti za volanty autobusů MHD - je to opravdu taková katastrofa ?, která byla zase reakcí na jiný materiál.
K výkonu dvouleté základní vojenské služby jsem nastoupil na jaře roku 1984 k jednomu západočeskému útvaru a byl zařazen jako řidič.
Výchova řidičů u útvaru sestávala z určitých postupů, o kterých bych se rád zmínil.
Po absolvování tzv. přijímače, kde si všichni kluci zvykali na základní pravidla vojenského chování, jsme byli zařazeni do KŘK (krátkodobý řidičský kurs) v trvání dvou měsíců. V tomto kursu se nám věnovali automobiloví odborníci z řad důstojníků i zkušených vojáků základní služby, našich „mazáků“. Probírala se teorie jízdy a údržby různých typů vozidel, a také praktická cvičení v těchto oborech. Ke konci KŘK byli všichni účastníci převezeni do Vojenské nemocnice v Plzni, kde se podrobili celodennímu zátěžovému psychotestu, složenému z části teoretické (vyplnění formulářů) a praktické (trenažery na reakční dobu na určité podněty). Tento zátěžový psychotest měl časové limity, takže kdo nestíhal, propadal.
Když KŘK skončil, většina vojáků byla skutečně zařazena na pozice řidičů, ale ti, kteří nedosáhli požadovaných výsledků v některém z předmětů, byli zařazeni na jiná místa u útvaru a za volant se už nedostali.
Noví řidiči nastoupili do autoparku, kde jim bylo přiděleno nejdříve jedno, a později i více aut, o která bylo potřeba se starat. Údržba byla rozdělena do různých stupňů – od každodenního ošetření vozidla, až po tzv. přechody na letní a zimní období, kdy se přezouvaly pneumatiky, měřily hodnoty provozních náplní atd. Kdo měl zájem, trávil u aut poměrně hodně času. Zde sehráli klíčovou roli služebně starší vojáci – mazáci, kteří těm mladším byli příkladem v přístupu k technice, a kdo chtěl, okoukal mnoho. Asi po půlroce od nástupu na vojnu byly umožněny první výjezdy. Vždy pod dozorem zkušeného velitele vozu, který také zodpovídal za bezpečnou jízdu podle jízdního rozkazu.
Před každým výjezdem na veřejnou komunikaci musel řidič s vozidlem absolvovat KTS (kontrolu technického stavu), která byla předepsaným procesem v určeném rozsahu – brzdná zkouška, osvětlení, úniky vzduchu a provozních kapalin, a také např.dechová zkouška na alkohol.
Samostatnou kapitolou a opravdovou školou byly jízdy v kolonách, zpravidla pod přímým dohledem TAI (tanková a automobilní inspekce). Tam vojáci základní služby, ale i důstojníci a praporčíci měli možnost ukázat, co v nich je. Přesuny byly většinou noční akcí, zakončenou např. vagónováním techniky na nádraží ČSD. Byly k vidění technicky zajímavé akce nejen řidičů, ale také např. spojařů či strojníků – jeřábníků, bagristů a dalších.
Každá dopravní nehoda, která se v armádě stala, byla podrobena rozboru mužstva s výkladem zkušenějších kolegů a nadřízených. Na vojně na to bylo času dost – 24 hodin denně. A zase bylo jen a jen na zájmu každého z nás, jaké poučení si do života odneseme.
V rámci zdokonalování odborné způsobilosti byli vojenští řidiči přezkušováni a úroveň jejich znalostí byla hodnocena ve stupních tzv. třídnosti. Ti méně zkušení začínali číslem „3“ a postupně mohli získat 2.třídu. Jen nejlepší řidiči-technici z ročníku mohli získat třídu 1., ale to byli opravdu jen jednotlivci. Pro zajímavost – za každý stupeň třídnosti byl příplatek k žoldu 30 Kčs a hodina navíc při povolené vycházce.
Před skončením vojenské základní služby bylo vybráno několik řidičů, zpravidla odborníků 1.třídy, kteří dostali „za dobrou službu“ možnost absolvování kurzu na rozšíření oprávnění k řízení autobusů. Tuto výzvu všichni vybraní využili a do civilu se vraceli už jako autobusáci.
Řidiči v základní vojenské službě nenajezdili, až na výjimky, desetitisíce kilometrů po silnicích. Získali však široké spektrum dovedností, potřebných pro bezpečnou jízdu a vlastní technickou samostatnost. Žádná současná autoškola, kterou znám, není schopna předat svým žákům takový rozsah informací. Výmluvy na peníze nemohou obstát.
Je všeobecně známo, že na vojně vznikala přátelství na celý život. Vlastní atmosféra uzavřené komunity tomu napomáhala. Dodnes se stýkám se svými spolubojovníky a předáváme si zkušenosti v našem oboru. Dodnes s úctou vzpomínám na náčelníka automobilní služby pluku, který si v každé situaci věděl rady. Jeho názory a nevšední technická řešení dopravních a logistických procesů jsem přijal za své a předávám je rád svým mladším kolegům, kteří o ně stojí.
Jiří Sladký
SDP ČR
ADSSS
Česmad