... aneb, kdo a co mne potkalo za ta léta v "česáde". Volné pokračování postřehu "Tak trošku ČSAD nostalgie".

To mohla být moje bývalá kolegyně, dokonce i podřízená, říkám si někdy, když zaznamenávám slávu operní divy Evy Urbanové. Na konci sedmdesátých let, kdy jsem hledala nějaké vhodné výpočetní středisko jako absolvent vysoké školy s počítačovou tématikou, jsem jako první volila právě výpočetní středisko Českých drah, kde o něco později pravděpodobně věšela magnetické pásky a hlídala skládání papíru za tiskárnou právě slavná Eva. Být zaměstnána u ČSD mi jako mladé cestováníchtivé osobě připadalo jako dobrý nápad. Tenkrát mne nechtěli a v telefonním seznamu hned vedle se na mne culilo o písmenko více - ČSAD, ostatně tam se daly nějaké cestovní výhody také očekávat. Dodnes nevím, jak to, že mne tato prodloužená ruka tehdejšího KNV a ministerstva vnitra zaměstnala. Asi potřebovali programátora.     Nicméně jsem měla ne přímo ve výpočetním středisku, ale v rámci generálního ředitelství, kam středisko patřilo, "kolegu" - populárního Václava Chaloupka. Nebo neměla ? Když čtu poměrně rozsáhlé rozhovory s medvědím, vydřím a vlčím atd. hrdinou, připadám si jako blázen. Kde je alespoň větička o kariéře v ČSAD na pozici "podnikového Rembrandta"?     Je jasné, že to, co byl nucen výtvarně vytvářet, není nikterak ke chlubení, ale doba byla taková, že jsme každý chtěli být někde zaměstnaní a něco si vydělat, abychom neumřeli hlady a nezavřeli nás - ostatně výtvarníci to neměli s živobytím lehké nikdy. Rozhovory s Václavem Chaloupkem jsou tak sugestivní, že to vypadá, že se populární zvířátkář podrobil nějaké hypnotické léčbě, která etapu ČSAD z mozku vytěsnila.    No a já nemám, kým se chlubit, dokud někde neuvidím černé na bílém, jak se statečné medvědí srdce Václava Chaloupka hlásí k období rembrandtování v plzeňském ČSAD. Kouzlu přírodních Večerníčků by to na kráse nic neubralo.

---

(dabra)