na ni nedá dopustit ani po letech. Rozhovor s Vladimírem Jandusem v souvislosti s renovací historického autobusu Škoda 706 RTO CAR z firemního magazínu Veolie Transport Vétéčko č. 4/2010
Rozhovor velmi těsně souvisí s nedávno uveřejněným materiálem Autobusová doprava Petr Stibor - StiBus a jeho Karosa GT 11 , neboť právě Vladimír Jandus je ten, který ve Vršovicích s GT 11 jezdil. Ve firemním magazínu Veolie Transport Vétéčko č.4/2010 s ním vyšel rozhovor, který se sice především věnuje renovaci historického autobusu Škoda RTO 706 CAR, ale zmínku o GT 11 tam naleznete také. Věříme, že se Petr Stibor a Vladimír Jandus brzy i osobně setkají a o "svém" autobuse si popovídají. Milovník autobusů tělem i duší Povídání s Vladimírem Jandusem, řidičem a zároveň milovníkem autobusů, se točilo výhradně kolem práce i zábavy. K té patří nejen řízení autobusu, ale i renovace historického autobusu Škoda RTO 706 CAR, která se po letech dřiny blíží pomalu ke svému závěru. Jak jste se k povolání řidiče autobusu dostal a jak dlouho jej vykonáváte? Za volantem autobusu sedím již dvacet let, začínal jsem v Praze – Vršovicích, kde jezdím doposud. V roce 1990 to bylo ČSAD Praha Vršovice, které dnes všichni znají pod značkou Veolia Transport Praha. Od mládí jsem se zajímal o motory a stroje, pracoval jsem několik let na Státním statku Říčany, kde jsem poznal různá vozidla včetně nákladních automobilů a traktorů. Na jaké lince dnes jezdíte a s jakým vozidlem? V současnosti jezdím hlavně mezinárodní linky a nepravidelnou dopravu, ale když je potřeba vypomoci, odjedu i příměstkou linku. Záleží na tom, co je potřeba, ale nejvíce mě můžete potkat na pravidelné mezinárodní lince Praha – Bardějov a zpět. Mám již sedmým rokem přidělený autobus Irisbus Axer, který jsem dostal jako nový, a jsem s ním velmi spokojený. Když se člověk o vozidlo náležitě stará a pečuje o něj, autobus vydrží. Jak říkáme mezi řidiči, toto vozidlo je držák. Odjezdil jsem s ním ledacos, autobus mě nikdy nenechal v nesnázích. Jezdil jste i s dalšími typy autobusů, na které vozidlo rád vzpomínáte? Seděl jsem za volatem různých typů autobusů. Rád vzpomínám na Karosu 736, nejlepším autobusem, na který nedám dopustit, byl typ Karosa GT 11 (oficiální název Karosa LC 937). Tento zájezdový autokar byl autobus, na který se nedá zapomenout kvůli pohodlí a pérování. Jak jste se dostal k myšlence pořídit si autobus – veterána, proč padla volba právě na Škodu 706 RTO? Kolem motorů a strojů se pohybuji od svého mládí. Jednou mě kamarádi vzali mezi milovníky starých autobusů. Chytlo mě to, stal jsem se členem Klubu českých historických autobusů nesoucí pracovní název RTO Klub. Jde o zájmové sdružení milovníků historických autobusů české výroby, kteří se zabývají sběratelskou, restaurátorskou a muzejní činností. Organizujeme srazy a vyjížďky, vzájemně si předáváme zkušenosti a informace. Postupem času jsem si řekl, že bych chtěl mít vlastní historický autobus, a když se naskytla před šesti lety příležitost, pořídil jsem si Škodu RTO 706 CAR (meziměstské linkové provedení). Jako malý kluk jsem tímto autobusem jezdil do školy, sedět vpředu u okna byl zážitek, který si pamatuji do dnešní doby. V jakém stavu byl autobus a jak probíhala jeho renovace? Velké štěstí bylo, že rám autobusu byl v relativně dobrém stavu a nebyl výrazně poškozený. Všechno ostatní se muselo renovovat, opravovat, dodělávat, bylo toho mnoho včetně kompletní rekonstrukce interiéru, který byl zničený. Nejde to popsat jednou větou, byly a jsou to stovky a stovky hodin práce. Co jsem uměl, dělal jsem sám, ale na některé odborné věci jako klempířinu jsem si musel najít mistry. S řadou věcí mi pomohli kamarádi a kolegové. Člověk to nemůže dělat sám, je potřeba pomoc kamarádů, bez nich bych autobus dohromady nedal. Co bylo na restaurování vozu nejtěžší? Z hlediska možnosti pořízení a renovace vozidla to byly peníze. Padly na to veškeré úspory, rodina se musela též uskromnit, jsem moc rád, že jsem našel podporu rodiny. S drobnými věcmi mi pomáhá i můj syn. Obnova samotného autobusu není ještě u konce. Vozidlo dostane nový lak, barevné provedení bude modrobílé, přesně tak, jak jej lidé znají z historie nebo filmů. Následně mě budou čekat další práce na interiéru, dopracování detailů. Chci, aby byl autobus co nejvěrnější kopií originálu, to znamená vozidla, které běžně jezdilo na našich silnicích. Nejtěžší byla speciální klempířina, problém byl i se sháněním sedaček. Samotným oříškem bylo najít pro autobus stání pod střechou, dlouhou dobu byl autobus parkován na zemědělské farmě Voděrádky u Říčan, kde mohla probíhat i jeho rekonstrukce. Pomohl při rekonstrukci veterána i váš zaměstnavatel Veolia Transport? S potěšením mohu odpovědět kladně. Veolia Transport mi poskytla na rekonstrukci sponzorský dar, který významně přispěje k tomu, jak bude autobus vypadat z venku, jak ho budou lidé vnímat. Touto cestou bych chtěl Veolii i všem ostatním včetně rodiny a kamarádů moc poděkovat. Vítě něco podrobnějšího o historii svého veterána? Mé „vajíčko“ (autobusy RTO měly přezdívku „vajíčko“ nebo „okurka, a to kvůli svému tvaru) bylo vyrobeno v roce 1971 v Holýšově, kde se tato vozidla vyráběla mezi roky 1967 až 1972. Hlavní výroba totiž probíhala od roku 1958 ve Vysokém Mýtě. Zatím jsem neměl mnoho času zjišťovat bližší informace. Počítám, že se k tomu časem dostanu, vím jen, že autobus dříve používala T.J. Sokol Krnsko. Máte u svého veterána ještě nějaké přání? Prvním je dokončení rekonstukce a křest autobusu, který by měl proběhnout v květnu 2011 u příležitosti 12. srazu RTO Klubu v Lešanech. Pokud to bude možné a budou finance, chtěl bych k RTO pořídit i autobusový vlek, se kterým tento typ autobusu jezdil. Moc se teším, až poprvé vyrazím svým vlastním veteránem a budu moci svézt rodinu a přátele, budu moci takto nejlépe poděkovat všem, kteří mi pomohli. Vždyť zachránit takového krasavce pro další generace a mít možnost řídit vlastní historický stroj, je nejen radost, ale i snem každého milovníka autobusů. BUSportál děkuje Veolii Transport za poskytnutí materiálu i dalších fotografií.
