Jan Havíř o těchto filmech pro BUSportál.
Veselý film Nebudu vás teď zvát, jak by možná název mohl mylně napovídat, na vydařenou komedii, kterou jsem nedávno viděl v kině. Veselý film je název skupiny amatérských filmařů, která část své tvorby zaměřila na autobusovou dopravu a zaplnila tak, podle mého názoru, obrovskou díru v české filmové tvorbě.
Jan Veselý kromě filmů s tematikou autobusové dopravy natočil i řadu dalších snímků, třeba pro podporu protidrogové prevence. Pokud byste chtěli o něm i jeho spolupracovnících získat více informací, můžete se podívat na jeho stránky . Já jsem se v recenzi pro BUSportál omezil čistě jen na snímky spojené s autobusovou dopravou.
Nejstarší snímek – Linka (z roku 2004) – je tvořen záběry z linky 790690 Třebíč – Moravské Budějovice. Vtipně poskládané záběry od brzkých ranních do pozdních večerních hodin tvoří ucelený obraz běžného pracovního dne řidiče linkového autobusu. Záběry jsou doplněny titulky, které bez vztahu k obrazu stručně popisují historii autobusové dopravy od jejích počátků v roce 1930 až do současnosti. Důraz klade autor na autobusovou dopravu na Třebíčsku.
Snímek nelze úplně zařadit do kategorie dokumentárních filmů, protože obsahuje něco víc. Nenabízí populistickou formou divákovi informace o autobusovém provozu, ale pouze formou záběrů z míst a úhlů běžnému cestujícímu zapovězených nechává nahlédnout do zákulisí. Děj, myšlenky i informace si musí divák domyslet sám. Vzhledem k tomu, že jsem právě takovým divákem, který si rád hledá a domýšlí skryté věci, forma zpracování mě vysloveně nadchla.
I zvolená hudba podkresu mi k charakteru filmu a záběrů „sedla“. Osobně bych ale přivítal více záběrů bez hudebního podkresu, kde by na diváka mohl působit reálný zvuk – zvuk naftového motoru, hovor cestujích a plno drobných doplňujících zvuků, které dohromady tvoří… ano, troufám si to tak nazvat… jedinečnou kompozici, která obyčejného smrtelníka nechává chladným, ale milovníka autobusů uvádí do tranzu. Ostatně několik takových záběrů se ve snímku přece jenom vyskytuje, takže jsem si to mohl vyzkoušet na vlastní kůži.
Jediná věc, která by mohla diváka odradit, jsou úvodní titulky. Jejich umístění na černobílém pozadí vybraných záběrů působí sice uměleckým dojmem, je to ale za cenu jejich nečitelnosti. Snímek rozhodně stojí za zhlédnutí. Důkazem toho je i třetí místo na festivalu PAF 2005 k kategorii „Cena diváků“. I pokud vám slovo „autobus“ vůbec nic neříká, můžete si ve filmu najít své. I když je snímek soustředěn na autobusovou dopravu, zároveň se stal dokumentem své doby. Záběry autobusů zvenku i zevnitř jsou doplněny někdy částečně hranými záběry z běžného života (lidé cestují do práce, děti ze školy …), a tím se snímek může stát obrazem historicky zachycujícím běžný život.
Na snímek Linka navazuje o rok později Linka Třebíčska . Záběry byly pořízeny na linkách 790690 a 790200. Na snímku je vidět nejen posun v kultuře cestování, ale i profesní vývoj autora snímků. Záběry jsou více propracované, z filmu je cítit, jak si autor pořízení každého záběru vychutnává a dává si na něm záležet.
Celý snímek je opět podkreslen hudbou, komentář k němu je tentokrát mluvený. Divák si sice nemůže tolik vychutnat již zmiňované „autobusové“ zvuky, ale díky tomu, že se již nemusí soustředit na psané titulky, může získat více z obrazových záběrů. A že je z čeho vybírat. Kromě nepřeberného množství záběrů exteriéru autobusů se autor zaměřil také na interiér a přibližuje divákovi v detailních záběrech, jak se konstruktéři autobusů snaží na cestující esteticky působit.
Aby si divák dokázal představit, co všechno provoz autobusové dopravy obnáší, obsahuje film záběry z jednotlivých středisek a oddychových stání, kde řidiči provádí další práce, jako je úklid vozidla nebo kontrola vozidla před jízdou. A konečně je tu divákovi přiblížen i průnik výpočetní techniky do autobusové dopravy formou elektronických odbavovacích strojků akceptujících čipové karty. Závěrem bych už jen doplnil, že pokud jste viděli Linku, nesmí vám Linka Třebíčska uniknout.
Třetí snímek – Linka Karosy (2005) – nasměroval autor trochu jinam. Zatímco v prvních dvou se divák podíval do „kuchyně autobusového provozu“, v tomto snímku se autor snaží přiblížit, jak se „připravují suroviny“ – v našem případě autobusy.
Naším největším a nejstarším výrobcem autobusů je podnik Karosa a.s., Vysoké Mýto. Ve snímku Linka Karosy se divák seznámí s hlubokou historií od roku 1928, kdy začal Josef Sodomka vyrábět první autobusy přes vývoj jednotlivých modelů a typů (včetně těch méně známých) až po současnost, kdy je podnik součástí nadnárodní společnosti IRISBUS a se svojí denní produkcí až 10 autobusů nijak nezaostává za čelními evropskými výrobci.
Zatímco první část filmu je zaměřena na historii společnosti Karosa, ve druhé části má divák možnost nahlédnout přímo do výrobního závodu. Všechny záběry jsou poskládány tak, že divák může sledovat výrobu autobusu od svaření podvozku až po závěrečné olakování a expedici.
Celý film je opět doplněn čteným komentářem a dokonce i rozhovorem s pracovníkem společnosti Karosa. Myslím si ale, že záběry z výroby by obohatil detailnější komentář k jednotlivým výrobním procesům, aby se i divák, který výrobu autobusu nikdy neviděl, dozvěděl, z jakých fází se celý proces výroby skládá.
Závěr filmu je pak doplněn o přehled aktuálně nabízených výrobků Karosy. Vzhledem k tomu, že Karosa pravděpodobně skončí s výrobou řady 900, která navazovala na řadu 700, skončí tak možná i jistá tradice typického českého designu autobusů. A o to cennější pak bude snímek, který tuto krásnou výrobní etapu zachycuje.
Na závěr bych ještě připomenul, že v těchto dnech Jan Veselý připravuje premiéru hraného seriálu Dopravní podnik. Pokud budu mít možnost, rád vám přinesu informace i o něm.
Jan Havíř
Jako fotografie k článku byly použity zábery z filmu Linka Třebíčska.
Autor článku připravuje pro BUSportál rozhovor s Janem Veselým. Na BUSportálu: Filmoví a autobusoví nadšenci z Jaroměřic a Třebíče točí ''Dopravní podnik''. Mají rádi autobusy: Jaroměřičtí a třebíčtí amatérští filmaři.
