Po uveřejnění zprávy o úmrtí pana Jana Kotíka jsme dostali několik pěkných reakcí. Velmi rádi zveřejňujeme vzpomínku Romana Srpa, prezidenta Sdružení pro dopravní telematiku.
Vážení kolegové a kolegyně, cítím silnou potřebu se s vámi podělit nejen o tu smutnou zprávu, že nás opustil čestný člen Sdružení pro dopravní telematiku p. Honza Kotík, ale i o svoje pocity. Honzu jsem začal vnímat někdy před 18 lety, když jsem se začal profesně angažovat v našem skvělém oboru ITS. Už tehdy byl Honza, navzdory věku, stále na vrcholu svých sil – duševně, fyzicky i profesně. Věděl toho neuvěřitelně moc: o veřejné dopravě, vlacích, jízdních řádech, informačních systémech... znal snad všechny důležité lidi v branži napříč celou republikou. Vedl firmu ČSAD SVT, kterou sám spoluzakládal – a dál ji ideově táhnul. Pak jsme měli několik let možnost intenzivně spolupracovat ve vedení našeho sdružení. Společně jsme se snažili posunout dál nejen moje, ale i Honzovy vize. A Honzův odborný záběr byl fakt neuvěřitelný. S pomocí SDT nebo i úplně samostatně dokázal věci, které mnohdy bereme jako samozřejmé. Bez Honzy bychom nikdy neměli Centrální informační systém o jízdních řádech. Nikdy bychom neměli IDOS – a tím pádem asi ani jeden z nejlepších systémů veřejné osobních dopravy v Evropě. Ale Honza nebyl jen „pan odborník“. Byl výborný matematik, dobrý šachista, skvělý sportovec a hlavně organizátor. Jeho volejbalové turnaje o pohár ministra dopravy ve Žďáru nad Sázavou byly legendární. Nejen že spojovaly lidi z dopravy a sportu, ale měly prostě ducha. A pak tu byly jeho historky... kdo s Honzou něco zažil, ví. Některé by si fakt zasloužily literární zpracování. Jít s Honzou na jednání bylo vždy trochu dobrodružství – člověk nikdy nevěděl, co se stane, jaká zápletka vznikne. Ale jedno bylo jisté: Honza byl vždy perfektně připravený. Měl svoje desky, v nich krásně sepsané body, co chce projednat. A když zbyl čas, měl tam i věci navíc – třeba něco osobního, nějakou fotku, kterou rád ukázal. Co jsem ale u něj oceňoval nejvíc – měl obrovské lidské srdce. Pomáhal lidem, často i těm, které skoro neznal. Nezištně. Prostě když mohl, tak pomohl. A věřte mi – často mohl. I mně jednou zachránil zadek, když se ve vedení SDT něco pokazilo. Věřím, že Honzova energie, jeho duch, tu s námi nějak zůstává. Nejsem ani ateista, ani věřící, spíš takovej agnostik ve stylu „vím, že nic nevím“ a zastánce inteligentního designu. Líbí se mi ta Einsteinova představa, že hmota a energie se vzájemně proměňují ve stylu E=mc2. A v tomhle smyslu chci věřit, že Honzova duše s námi pořád je. Milý Honzo – takže pokud nějak cítíš energii těchto řádků, přeju si, aby Ti udělaly dobře. A jestli Ti to nebude vadit, já si s Tebou občas v duchu popovídám. Díky za všechno. Tvůj
Roman Srp, Sdružení pro dopravní telematiku Z archivu SDT a Busportálu jsme vybrali několik fotografií.