Geologicky starobylé pohoří Harz se nachází uprostřed Německa na sever od Erfurtu. Z Plzně se tam člověk dostane autem za asi 5 hodin cesty. Pohoří připomíná svým rázem českou Šumavu. I zde najdeme poměrně rozsáhlou mírně zvlněnou náhorní plošinu z níž vystupuje nemnoho výrazných vrcholů. Ten nejvyšší Brocken s 1142 metry nad mořem vystupuje nad okolní nížinou o více jak kilometr, nad náhodní plošinou o 500 metrů. Pohoří je protkané zajímavými geologickými útvary, hlubokými údolími řek s vodopády a městečky s bohatou historií. Pro české cykloturisty ideální tip na týdenní dovolenou. Ovšem plně se tu zabaví i příznivec dopravně-technických památek. Díky bohatství lesů a těženým nerostům do nitra pohoří proniklo v minulosti hned několik zajímavých železničních tratí. A za nimi především vyjela naše expedice jeden srpnový víkend

Harzské úzkokolejné železnice

Celý systém tratí o rozchodu 1000 mm vznikl na konci 19. století. Dodnes se zachovala podstatná část systému, některé jeho části však doplatily na železnou oponu která za studené války rozdělovala Německo i v pohoří Harz. Existují dvě hlavní tratě: Harzqerbahn z Nordhausenu do Wernigerode a Selketalbahn z Qedlinburg přes Genrode do stanice Eisfelder Talmühle na trati Harzqerbahnu. Obě tratě procházejí pohoří napříč severojižním směrem a vychází z nich několik odboček. Zdaleka ta nejdůležitější je Brockenbahn, vycházející z vrcholové stanice Harzqerbahn jménem Drei Anne Hohne. Na 19 km nabere výšku téměř 600 metrů a skončí těsně pod vrcholem legendární hory. Dalších 300 metrů naberou vlaky při cestě nahoru z nedalekého střediska oblasti Wernigerode. Stavba trati na vrchol hory byla dokončena v roce 1899 a od počátku na ní byl silný provoz turistických vlaků. To se změnilo po II. světové válce, kdy v blízkosti vrcholu Brockenu procházela hranice rozděleného Německa. Přístup na oblíbený vrchol východoněmecké orgány zcela zamezili v roce 1961, osobní vlaky končily v nedaleké nevýznamné zastávce Schierke. Silně opevněný vrchol plný špionážní techniky Stasi a lidové armády NDR se otevřel veřejnosti v roce 1990. O rok později se na něj vrátily i turistické vlaky. Protože se parní trakci na zdejších tratích nikdy nepodařilo nahradit stejně výkonnými motorovými lokomotivami, dnešní soukromý provozovatel tratí má parních lokomotiv pro turistické vlaky dostatek. Nejsou to žádní drobečkové, jejich výkon až 700 koňských sil musí umožnit jízdu vlaku s 6-7 osobními vozy na dlouhých stoupáních kolem 30 promile.

Běžné využití vlaků na Harzských úzkokolejných železnicích je velmi slabé. Velké vzdálenosti, řídké osídlení pohoří rentabilitu železniční dopravy značně podrývají, minulostí je i nákladní doprava. Jízdní řád nabízí na hlavních tratích je 3-4 páry spojů denně, které zajišťují malé motorové vozy společnosti. Většina turistických parních vlaků vyjíždí v letní sezóně, zdaleka nejvytíženější je 34 km dlouhé spojení Wernigerode a Brockenu. Interval je zde mezi spoji 1-2 hodiny. Za vyvezení o 900 metrů výše cestující zaplatí 18 euro, za zpáteční jízdenku 28 euro. Jeden pár parních vlaků je veden i mezi Nordhausenem a Brockenem, parní vlaky se v menší míře objevují i na zbytku sítě úzkokolejek.

Vlaky v Harzu doplňují také autobusy, ale jejich vytížení není také příliš velké. V letní sezóně frekvenci významně posilují pěší turisté. Zajímavostí je sezónní linka č. 288 z Wernigerode na Drei Anne Hohne, které je některých svých úsecích vedena po lesních cestách v blízkosti populárních turistických cílů. Jinou zvláštností je zase okružní turistická linka po pamětihodnostech ve Wernigerode, na kterou je vystavován historický autobus Saurer „Alpenwagen" z roku 1959.

Nordhausen

Na jihu je správním střediskem oblasti Nordhausen se 43 000 obyvateli. Leží na jižním úpatí Harzu. Na rozdíl od památkami přeplněného Wernigerode zde mnoho zajímavého nenajdeme, město bylo za války srovnáno se zemí bombardováním. Zdejší tramvajový provoz patří mezi ty nejmenší v Německu, po roce 1990 se vedly vážné diskuze o jeho budoucnosti. V současnosti jsou v provozu tři tramvajové linky, jedna z městských tratí je částečně jednokolejná. Linky 1 a 2 obsluhují vlastní město, linka č. 10 je speciální. Vede od konečné Krankenhaus přes střed města do zastávky u hlavního nádraží. Zde tramvaj přejíždí na trať Harzqerbahnu a pokračuje po ní jako běžný vlak hustě zastavěným předměstím až do 11 km vzdáleného Ilfeldu ležícího těsně pod srázy pohoří. Souběžně zde tedy jezdí jak parní a motorové vlaky společnosti Harzbahn, tak i moderní tramvajová vozidla. Trať však není elektrifikovaná, proto se zde používají tři tříčlánkové obousměrné tramvaje s pomocným dieselagregátem Siemens Combino DUO. Kromě nich má dopravní podnik k dispozici ještě tři podobné tramvaje bez pomocného pohonu a čtyři v jednosměrném provedení. Všechny tyto moderní nízkopodlažní vozy byly zakoupeny v letech 2000 – 2004. Ve vozovně najdete také dva historické vozy a jeden párty vůz. Dopravní podnik má také k dispozici ještě čtyři starší vozy GT-4, které byly po roce 1990 odkoupeny ze Stuttgartu a Freiburgu. Tyto jsou dnes drženy již jen jako záloha za modernější Combina.

Linka č. 10 s unikátním provozem dvousilových tramvají funguje od roku 2004. Tramvaje Siemens Combino DUO jsou tříčlánkové dlouhé 20 metrů. Maximální rychlost 70 km/h, při jízdě na agregát 50 km/h. Dieselelektrický agregát o celkové váze 1,2 tuny je zastavěn do rozměrné žluté skříně ve středním článku vozidla. Pohání jej řadový automobilový čtyřlitrový osmiválec BMW o výkonu 190 kW.Tramvaj nabízí 27 míst na sezení a teoreticky 68 míst na stání. Praktické postřehy z provozu jsou poněkud rozpačité. Obousměrné provedení tramvaje na rozchodu 1000 mm, rozměrná skříň agregátu a množství zařízení pro odbavení cestujících celý interiér vozu velmi komplikují. Již při menším počtu cestujících se celá tramvaj zdá přeplněna. Provoz agregátu je velmi hlučný, při rozjezdů připomíná startující letadlo. V létě se také značně hřeje a zápach připálených olejových nečistot prostupuje celým vozem.

Protože Nordhausen toho k prohlédnutí mnoho nenabízí, doporučuji k návštěvě pozůstatky bývalého koncentračního tábora a podzemní továrny Dora. Ty se nacházejí v kopci Kohstein blízko trasy tramvajové linky č. 10. Zdarma je zde k prohlédnutí hodnotné moderní muzeum. V rámci organizovaných prohlídek cca. jednou za hodinu, lze navštívit i prostory vlastní podzemní továrny, kde se vyráběly Hitlerovo zázračné zbraně létající střely V1 a první balistické rakety V2. Milovníci štol plných roztodivného harampádí, tajemných hejblátek a zbytků raket budou nadšeni. Nadšení však asi trochu bude brzdit vědomí, že při stavbě systému 15 km tunelů zde nacisté strašnými životními podmínkami umučili tisíce vězňů včetně mnoha Čechů. Průměrná životnost vězně zde byla pouhých 4-8 týdnů.

Miroslav Klas