Test nového typu autokaru Volvo 9500 pro časopis Doprava a silnice
© Doprava a silnice

proběhl tento týden. Všestranný turistický autobus má šanci na úspěch. Jan Balíček pro BUSportál
proběhl tento týden. Všestranný turistický autobus má šanci na úspěch. Jan Balíček pro BUSportál
BUSportál ve spolupráci s časopisem Doprava a silnice požádal Jana Balíčka, který jako testovací řidič spolupracuje s redakcí tohoto časopisu, o jeho postřehy. Vlastní materiál Doprava a silnice o Volvo 9500 s kratším rezumé Jana Balíčka vyjde v některém z letošních čísel časopisu. Autorovi a redakci, která také poskytla záběr testovaného vozu včetně řidiče, děkujeme.

Společnost Volvo Buses na podzim loňského roku přestavila veřejnosti novinku v segmentu svých dálkových autobusů – Volvo 9500. Před několika dny jsme měli možnost se s tímto autokarem i fyzicky seznámit za volantem po silnicích v okolí Prahy.

Hned na počátku si mnozí položí otázku – proč vlastně 9500 a tím další turistický autobus? Vždyť Volvo nabízí modely 9700 a vrcholný 9900? Odpověď je v zásadě jednoduchá, stejně jako otázka – rozšíření modelové řady turistických autobusů směrem k zákazníkům, kteří nevyžadují přímo špičku segmentu, ale jsou orientováni na úzkostlivé sledování provozních nákladů, ale zároveň nechtějí slevovat ze zavedených standardů. Volvo 9500 totiž na první pohled téměř nerozeznáte od 9700. Z vnějšku jsou rozdíly pouze kosmetické a rozpoznatelné jen cíleně – hlavní přední světlomety mají u 9500 rámeček lakovaný v barvě karoserie. Malým rozdílem jsou lemy podběhů kol, které nejsou lakovány v barvě karoserie, ale zůstávají černé. Posledním „viditelným“ rozdílem je štítek s označením modelu na zádi vozu. To jsou skutečně patrně všechny rozdíly, které na první pohled můžeme najít. Samozřejmě – další jsou skryty v útrobách vozu. Zde je změn poměrně více a zásadnějších: pohonnou jednotkou je 9-litrový agregát D9B (Euro 5 SCR) o výkonu 278 kW (380 PS) namísto 13-litrového u 9700, nezávislé zavěšení kol přední nápravy je nahrazeno tuhou nápravou a samozřejmě rozdílů je mnoho v jednotlivých konstrukčních detailech, ke kterým se dostaneme postupně.

Hned po usednutí za volant autobusu se projevila typická důslednost a ergonomie značky Volvo – pracoviště řidiče je uspořádáno do logických celků a veskrze tak, aby skutečně vyhovovalo intuitivnímu ovládání. Mně osobně vyhovoval i přístrojový štít, na kterém jsou zobrazeny základní provozní údaje na klasických ručičkových ukazatelích (především teplotě chladící kapaliny) – obecně jsem klidnější, když mám o případné vzestupné tendenci tohoto parametru přehled. Samozřejmě, že nechybí ani multifunkční displej – zobrazuje např. údaje palubního počítače nebo zvoleného režimu řazení převodovky. To jsou však údaje, na které je „čas“ si případně dohledat. Velkým přínosem je dvanáctistupňová převodovka Volvo I-Shift. Jak jsem byl vždy vůči jiným než manuálně řazeným převodovkám v jiných než městských autobusech vyhraněný, postupně měním názor (ba naopak) – v případě I-Shiftu by bylo jiné řešení horší – díky bezespojkovému ovládání (a navíc téměř bezchybnému chodu) přidává řidiči jeden stupeň volnosti, který lze využít např. k řešení dopravní situace. V ovládání převodovky máte možnost volby A (dopředu automatizovaně), R (reverz – aktivuje se samočinně couvací kamera – ta se vyklopí ze zádi vozu – nehrozí tak poškození či pouhé znečištění či krádež), N (neutrál) a M (možnost manuálního zařazení). O kvalitách převodovky a především tom, jak dokáže být citlivá, jsme se přesvědčili dřív, než jsme stihli vyjet za brány dealerství v Čestlicích – při opravdu pomalém manévrování se dalo s autobusem manipulovat velice citlivě a bez znatelných záškubů při rozjezdech; to samé platí při jízdě mimo město a na dálnici – I-Shift je jednoduše hbitý, plynulý a hlavně bezvadně odstupňovaný. Řazení převodových stupňů se dá urychlit pomocí funkce P - využili jsme při předjíždění nakladače (v ostatních případech si řidič bohatě vystačí s režimem E). Přestože pohonná jednotka je „pouze“ o objemu 9 litrů, naprosto dostačuje a právě ve spojení s I-Shiftem je pohyb autobusu zcela suverénní – samozřejmě je do jisté míry patrná odlišná charakteristika točivého momentu – při větší akceleraci je motor více „hnán“ do otáček. Každopádně při pohledu na umístění a velikost motoru je jasné, jaká výhoda zde čeká pro servisní personál – naprosto snová přístupnost k motoru a příslušenství (motor je i jinak vestavěn do rámu vozu). Samozřejmostí je (účinný) hydraulický retardér. Obvykle trvá první seznámení s autobusem řádově několik desítek kilometrů (z různých důvodů) – u 9500 tomu bylo jinak – „očuchání“ trvalo pouhých několik kilometrů…

Dalším zmiňovaným rozdílem je konstrukce přední nápravy. Je pravdou, že u dálkového autobusu je tuhá náprava spíše výjimkou, nicméně i prověření 3,6 m vysokého autobusu po rozbitých silničkách v okolí hlavního města potvrdilo, že toto řešení není handicapem – naopak jsem byl překvapen, s jakým komfortem (a bez hluku) a suverénností se autobus pohybuje jak ve stopě vyjetých dálničních kolejí, tak zmíněných silnic 3. třídy. Tímto řešením neutrpěla ani manévrovatelnost autobusu – rejd je zcela dostatečný. Jednoduše řečeno – nevědět, že se jedná o tuhou nápravu, ze subjektivních pocitů by šlo jen těžko tuto skutečnost odhadnout. Drobné změny se dotkly například i konstrukce vík zavazadlových prostorů. U „vyššího“ modelu 9700 jsou víka tzv. paralelogramová (tj. výsuvná); toto řešení je sice efektní a módní, výhodné při nedostatku místa z boku autobusu, nicméně přináší i svoje nevýhody: konstrukce závěsů zasahuje poměrně značně do zavazadlového prostoru a teoreticky tím hrozí poškození zavazadel. Testované Volvo 9500 je vybaveno „pouze“ klasickými výklopnými víky; kromě nutnosti ponechat při nakládce větší boční odstup však toto jednoduché řešení funguje vesměs velmi spolehlivě – teleskopické vzpěry nezasahují do zavazadlového prostoru, při nakládce na personál neprší a především – díky součtu podobných „úsporných“ řešení se podařilo ušetřit celých 400 kg na hmotnosti autobusu – což není rozhodně zanedbatelná hmotnost vzhledem k obecně nepříliš předimenzované hodnotě užitečných hmotností dálkových autobusů. Spací kabina pro střídajícího řidiče je přístupná jak zvenčí, tak zevnitř vozu – tak, jak bývá zvykem. O tepelnou pohodu je postaráno jednak teplovodním radiátorem v téměř celé délce kabiny, tak vytápěním podlahy lůžka. Autobus je vybaven ochranou proti podjetí (FUPS) a ochranou proti čelnímu nárazu (FIP) – po vyklopení čelní masky je tento ochranný prvek v podobě tvarovaného ocelového nosníku vidět na první pohled. Do výbavy autobusu patří i systém jízdní stability ESP. Rozdílem proti 9700 je i menší palivová nádrž (plnitelná hrdly z obou stran autobusu) – 480 litrů, nádrž na provozní kapalinu AdBlue se plní pouze z pravé strany. Zajímavostí je i takový „detail“, jakým je umístění elektrických pojistek – uvnitř vozu; tudíž sama o sobě nepříjemná činnost výměny pojistek se neděje venku – za tmy, deště, sněhu, příp. s kamiony za zády…

Ve výsledku je Volvo 9500 velice zdařilým kompromisem s velkou nadějí na úspěch. Kromě zmíněných konstrukčních řešení, která přinášejí zdaleka nejen finanční úsporu, dokáže autobus suplovat hned několik rolí – jak v linkové dopravě na kratší vzdálenosti, tak v dálkové zájezdové. V typických provedeních je mezi Volvem 9500 a 9700 cenový rozdíl přibližně 0,5 mil. Kč, což není zanedbatelná částka. Navíc lze i 9500 dovybavit nadstandardní výbavou dle libosti.
Jan Balíček

IAA Hannover: Premiéry Volvo - všestranný autokar 9500 a linkový autobus 8900

Test nového typu autokaru Volvo 9500 pro časopis Doprava a silnice
© Doprava a silnice
Test nového typu autokaru Volvo 9500 pro časopis Doprava a silnice
Jan Balíček za volantem
Test nového typu autokaru Volvo 9500 pro časopis Doprava a silnice