Materiál vyšel 13.1.2010 ve všech středočeských mutacích Deníku www.denik.cz (Berounský deník, Benešovský deník, Boleslavský deník, Kladenský deník, Kolínský deník, Kutnohorský deník, Nymburský deník, Příbramský deník, Rakovnický deník) v silné souvislosti s prodejem společnosti SPOJBUS Veolii Transport. Uveřejňujeme podstatnou část textu se svolením redakce. Celý článek včetně obrázků naleznete v příslušném Deníku.

---

Z autobusu jsme mohli leda česat hrušky

Rubrika: PUBLICISTIKA
Autor: MICHAL ACHREMENKO

Každý, kdo vyslovuje slovo podnikatel s negativním přídechem, by to měl zkusit. Daně, kontroly, zaměstnanci. Pracovní doba neexistuje

Autobusy firmy Spojbus by v roce 2008 objely zeměkouli 42x. Podivuhodné je to, že tuto vzdálenost najezdily jen na území Středočeského kraje. Zajímavé je, že této firmě velí žena. Jana Barnatová.

Rudná - Jana Barnatová se snad s touhou dopravovat lidi z místa na místo narodila. Jak jinak si vysvětlit, že celý její profesní, ale i studentský život s hromadnou dopravou nějak souvisel. Po maturitě na Střední průmyslové škole dopravní pracovala na dráze jako výpravčí v Ratboři u Kolína, a to i přesto, že do služby vstávala v půl čtvrté a domů se vracela po 22. hodině. To je pro mladou dívku jistě dost drsný start do světa práce, ale Jana Barnatová vydržela.

Příští stanice... Další z jejích profesí souvisela s přípravou provozu na nových trasách metra a když už k němu měla tak blízko, nebo když byla po ruce, využilo ji vedení firmy k tomu, aby nahrála ono dnes už klasické hlášení upozorňující na jména stanic, které se ozývá ve vagonech metra. Pamětníci pionýrských dob pražského metra si jistě její hlas vybavují dodnes. Takže žádná profesionální hlasatelka či herečka, ale jen "obyčejná" zaměstnankyně Útvaru hlavního inženýra služby dopravní s příjemnýmhlasem. Vyjmenovat všechny profese, kterými Jana Barnatová prošla, by vypadalo jako průvodce katalogem firem nějak souvisejících s dopravou. Jako projektant provozní technologie Metroprojektu a později Investora dopravních staveb se Jana například podílela na vypracování studie lodní dopravy v Praze, studie přepravy invalidů v pražské dopravě a další. Příznačné pro její další pozdější úspěchy je to, že to vše dokázala, aniž by vystudovala vysokou školu. Píle, talent, ctižádostivost a nesmírná vůle. Ale tou rozhodující "příští stanicí" se měly stát až změny po listopadu 1989.

Táta dobrodruh

Na cestě k vlastní firmě bylo tedy třeba nejenom získat zkušenosti, ale také svalit režim, který soukromému podnikání vůbec nepřál. To se podařilo a lidé obdaření podnikatelskými buňkami tak mohli konečně legálně rozběhnout vlastní živnost. Jen poznámka stranou - veksláci měli možnost ukázat, jakými jsou finančníky, meloucháři zase to, jak kvalitními řemeslníky. Ukázalo se bohužel ale, že poctivost a solidnost s právě panujícím režimem nesouvisí. Podvodník zůstal podvodníkem a fušér fušérem. Ale zpět do sféry hromadné dopravy. Zakladatelem původní dopravní firmy, o které je řeč, byl otec Jany Barnatové, pan Josef Šlechta, který jí dal název Josef Šlechta - Spojbus. Všimněte si v názvu společnosti písmen "j" a "b".

A jestli vám teď bude chtít někdo namluvit, že do budoucnosti nevidíme, tak mu nevěřte. Jsou lidé, kteří to asi dokážou. Písmena jsou totiž monogramem pozdější majitelky firmy, Jany Barnatové, která jsou v jejím firemním logu graficky patřičně zvýrazněna. Je ovšem vhodné na tomto místě zdůraznit, že zakladateli firmy tehdy bylo už 69 let! Patřil mezi průkopníky v soukromé dopravě. "Dveře, na které se jiný neodvážil ani zaklepat, rozrážel a dožadoval se stejných podmínek jako měly ČSAD či Dopravní podniky," vzpomíná podnikatelka.

Pan Šlechta, otec, pracoval od mládí jako řidič autobusu a maminka jako průvodčí. Už v roce 1967, kdy se rýsovala jakási naděje na svobodné podnikání, koupil ojetý autobus, zrekonstruoval ho a začal vozit zájezdy, dokonce i orchestr Karla Vlacha. Po opětovném utužení poměrů ho obžalovali ze spekulace a jen s odřenýma ušima unikl trestnímu stíhání. "Tak jsme s ním alespoň jezdili na hrušky. Z jeho střechy se totiž daly krásně česat," vzpomíná Jana. Hned v roce 1990 zakoupil pan Šlechta zánovní autobus za účelem provozování zájezdové autobusové dopravy. Po počátečním zaměření na tuzemskou i zahraniční zájezdovou dopravu se postupně rozšiřující se společnost přeorientovala na pravidelnou linkovou autobusovou dopravu, a to především v pražském regionu.

A tak v roce 1992 konečně vyjel na trasu linky číslo 172 pražské hromadné dopravy první autobus firmy Spojbus, který obstarával spojení mezi Smíchovským nádražím a Radotínem. Budoucnost byla doslova za dveřmi.

Dcera podnikatelka

Je dobré vědět, že to vše neprožívala Jana Barnatová ve vzduchoprázdnu, že podnikání nebyl její jediný úvazek. Z prvního manželstvímádnes už dospělou dceru, v druhém manželství se narodili dva kluci. Deset let projektovala městskou dopravu, do roku 1993 pracovala v reklamní agentuře (opět spojené s dopravou, tentokráte železniční) a zároveň začala skromně podnikat - inženýrská činnost ve stavebnictví, byť bez titulu inženýr. Na uvažované studium na vysoké škole totiž nakonec nedošlo, ale jak se ukázalo, šlo to i bez něj. "Otec si přál, abych po něm firmu Spojbus převzala, tomu bylo už 78 let, devět let poté, co ji založil. Moc se mi nechtělo, ale bylo to jeho životní dílo a v rodině nenašel nikoho jiného, kdo by v něm pokračoval. Nemohla jsem jinak. Vážila jsem si nabízené příležitosti, ale věděla jsem, že to nebude snadné," vzpomíná Jana Barnatová.

"Bylo to těžší, než jsem čekala. Otec mi daroval 10 ojetých autobusů, průměrně 10,5 roku starých. Musela jsem převzít také závazek na odběr nového autobusu za tři miliony korun a půjčit si na něj v bance. Brzy se ukázalo, že měl táta ale jinou představu o vedení firmy než já. Chtěl dál rozhodovat a řídit a já měla všechno dělat a za vše odpovídat. Nesouhlasila jsem a nepohodli jsme se. Táta se rozmyslel a chtěl hodnotu darovaných autobusů vynahradit. Dohodli jsme se na finančním vyrovnání formou renty a že od něj odkoupím potřebné věci, které nebyly vyjmenovanou součástí daru - třeba zastávkové sloupky. Celkem jsem mu během tří let doplatila 3,25 milionu korun," vzpomíná na svoje začátky.Navíc musela převzít tátův závazek na odběr nového autobusu za tři miliony korun. "Neměla jsem ani na účetní, s manželem jsme pracovali 12 hodin denně, milionové obchody jsme uzavírali v kuchyni a rozvíjející se podnik jsme řídili z ložnice," říká Jana sedící nyní v šéfovském křesle vkusně vyzdobené kanceláře.

"Nejhorší bylo, že jsem po převzetí firmy měla málo času na děti. Když čtyřletý Matěj přednášel na besídce básničku, visela jsem bezmocně v zácpě a o dva roky mladší mladší Vojtíšek si navykl v nouzi volat tatínka," ilustruje Jana potíže podnikatelky.

"Přestože to není patrné, na mém úspěchu má lví podíl manžel. Dokonale mě doplňuje a bez velkých řečí obětavě plní všechny role, ve kterých selhávám. Bez něj bych to nikdy nedokázala," děkuje manželovi.

Když v roce 1999 převzala plné vedení společnosti, zaměřila se na její intenzivní rozvoj. Rozšířila technické zázemí, obnovovala a modernizovala. V roce 2002 po vyhraném výběrovém řízení na novou oblast podél Berounky transformovala firmu na společnost s ručením omezeným. Od táty převzala 10 autobusů a provoz na čtyřech linkách s ročním výkonem 94 tisíc kilometrů. Dnes jejích 25 autobusů ročně najezdí na 13 příměstských linkách 1,7 milionu kilometrů. "Myslím, že moji zaměstnanci jsou na příslušnost k firmě hrdí. Jisté je, že se táta mýmúspěchem všude chlubí a z rozkvětu firmy, která nemá ani korunu dluhu, se raduje," uvedla Jana Barnatová, která sama má na autobus řidičské oprávnění. "Od roku 1996 je společnost začleněna na základě výsledků veřejné obchodní soutěže do tehdy nového systému PID (pražská integrovaná doprava), který řeší dopravu na území hlavního města a přilehlých spádových obcí a měst. Obsluha nově vznikajících příměstských linek PID se postupně stala hlavní činností společnosti," vysvětluje podnikatelka.

Podnikatelka roku

Autobusová společnost Spojbus dopravně obsluhuje oblast s nejprogresivnějším demografickým vývojem západně od Prahy, což, jak se později ukázalo, je velmi zajímavým momentem pro velké hráče na trhu. V soutěži o podnikatelku roku byla mezi osmi finalistkami ve své kategorii. "Jinak to byl ovšem velký trapas. Při slavnosti mi zkomolili jméno na Garnátovou, ale vlastně to nikoho nezajímalo, byli jsme, jenom křovím pro prezentaci sponzorů a organizátory soutěže a porotců. O nás tam moc nešlo," uvedla Jana Barnatová. Jednou z výhod podnikání je podle ní to, že díky němu může podpořit projekty, které považuje za prospěšné. "Důsledně z nedotované části hospodaření jsem přispěla například na dětská hřiště v Rudné a Jinočanech, na obecnídůmv Rudné a na další projekty, o jejichž užitečnosti jsem byla přesvědčená," uvedla. "Sklízím dávno zasetý úspěch a raduji se z toho," chválí si.

Dobrý konec?

Novinová zpráva z 6. ledna 2010: "Veolia Transport ČR se od ledna stala jediným vlastníkem autobusového dopravce Spojbus, který jezdí na linkách v Praze a ve Středočeském kraji. Spojbus bude zatím jezdit pod svým názvem, později se sloučí s Veolia Transport Praha".

Firma je tedy prodaná. Pohádka o úspěšném podnikání skončila šťastně. Nové poměry na dopravním trhu naznačují, že právě včas.

Co bude dělat? "Pár měsíců budu zaměstnanec Veolie a firmu předávat. Budu se věnovat rodině, abych dohnala, co jsem snad zameškala," uvedla už bývalá podnikatelka. Je však dost dobře možné, že o ní za pár let uslyšíme znovu.