Jako příznivce autobusů jsem zcela samozřejmě využil pro přepravu k italským sjezdovkám právě tohoto dopravního prostředku. Na palubě nás přivítala velmi sympatická "delegátka". Když si ale po povinné přestávce na motorestu ve Znojmě sedla za volant a já zjistil, že skutečný delegát cestovní kanceláře je jeden mladý muž sedící o několik řad za mnou, uvědomil jsem si, že se setkávám s ženou, jejíž osud je spjat s autobusy, a hned další přestávky jsem využil k několika dotazům. I když jsme se o několik týdnů později sešli s Veronikou Pintoflovou v klidném prostředí jedné brněnské restaurace nad šálkem kávy, první řádky tohoto rozhovoru vznikaly kolem půl třetí ráno na jednom z odpočívadel v Brennerském průsmyku.

---

Prozradila jste mi o sobě, že nejste řidič z povolání a že je Vaše profese spjata s výchovou a péčí o postižené děti. Jak jste se tedy dostala k práci řidičky autobusu?

Byla to vlastně náhoda. Od mala jsem toužila vlastnit velký obytný automobil a jelikož se některé z nich dělaly z vysloužilých autobusů, myslela jsem si, že k řízení takového „obytňáku“ potřebuji „déčko“. Když jsem se později dozvěděla, že na obytný automobil stačí řidičák skupiny C, už jsem byla autobusy pohlcena. Řidičák na náklaďák jsem si nakonec dodělala také, protože jsem potřebovala kvůli vlekům za autobusy ještě skupinu E.

Kdy došlo k tomu rozhodnému kroku a přihlásila jste se do autoškoly?

Bylo to vlastně díky mému kolegovi, který byl stejný nadšenec jako já. věděl o mých plánech a jednoho dne mi prostě řekl: „Pojď, jdeme se přihlásit do autoškoly.“

Co na to Vaši blízcí?

Do poslední chvíle jsem to tajila. I vlastním rodičům jsem to řekla, až jsem měla řidičák hotový. Docela se s tím srovnali a dnes mě podporují.

Pamatujete si ten pocit, když jste si poprvé sedla za volant autobusu jako řidič?

Ano, jistě. Úplně poprvé to byla naše ústavní Karosa bez cestujících. To bylo někdy v létě v roce 2006. A na podzim jsem poprvé vezla cestující.

Kde jste začínala jako řidič?

Začínala jsem v jedné dopravní firmě na lince integrované dopravy. Půl roku jsem víkend co víkend usedala v pátek odpoledne za volant autobusu a domů se vracela až v neděli o půlnoci. Potom se mi poprvé ozvali z jedné cestovní kanceláře, protože jim vypadnul druhý řidič na dopravu do Chorvatska. Díky kolegovi, který našel tu odvahu vzít jako druhého řidiče člověka, kterého znal jen z několikaminutového telefonátu, jsem se dostala k zájezdové dopravě.

Pamatujete si první reakce cestujících a kolegů?

Kolegové mě přijali velice kladně, pomáhali mi a podpořili mě. U cestujících to bylo horší. U mužů a některých dětí jsem viděla takový ten pohrdavý nebo vyděšený úšklebek „Á jé, ženská za volantem.“ Zato ženy, které jsem vozila, mi docela fandily.

Jezdíte necelé dva roky. S jakými vozidly jste se už během své kariéry setkala?

Na linkách jsem začínala na stařičkých Karosách. Postupem času, jak se vyvíjely i moje řidičské schopnosti, vypracovávala jsem se na novější modely z dílny Karosy a následně Iveco Irisbus. Na zájezdech jsem si potom mohla vyzkoušet Bovu a Setru – ta je moje nejoblíbenější.

Jak se díváte na svoji řidičskou minulost? Měnila byste něco, pokud byste znovu začínala?

Ne.

A jaké jsou naopak Vaše plány do budoucna?

Chtěla bych si ještě víc řízení autobusu užívat. Linková doprava je potřeba, prezentační zájezdy pro důchodce a kyvadlová doprava do Chorvatska nutnost. Mě samozřejmě nejvíc baví poznávací zájezdy. Ráda poznávám nová města a země, mnohde se i jako řidič podívám do míst, kam bych se sama nedostala.

Je něco, na co ráda vzpomínáte?

Už delší dobu jezdím s jedním stálým řidičem. Známe se a vyhovujeme si. Když přistavujeme autobus, řídí vždycky on, abychom cestující nevyděsili ještě před odjezdem, takže mnohdy lidé ani neví, že druhou řidičkou jsem já. Na jednom zájezdu zašla za oním kolegou jedna starší paní a říká mu: „Pane řidiči, vy jste tak šikovný. Takovou dlouhou cestu jedeme a vy to řídíte celé sám.“ Kolega se potutelně usmál a odvětil: „Ale já to neřídím sám, to ani nemůžu. Mám tu přece kolegu.“ Když uviděl nechápavý pohled té paní, která si do té doby bláhově myslela, že jsem pouze delegátka, která pomáhá řidiči vařit kávu, a marně pátrala po druhém muži v kabině autobusu, ukázal na mne. Paní se nejdříve vyděsila, ale na konci zájezdu mi přišla říct, že jsem jela velmi pěkně.

Chtěl bych Vám popřát, aby Vás neopouštělo to nadšení, se kterým usedáte za volant autobusu a abyste měla štěstí na samé hodné a veselé cestující.