Švýcarská konfederace je protkána nejen hustou sítí železničních tratí, ale také bezkonkurenčním systémem autobusové linkové dopravy. Pověstné žluto-bílé autobusy, které jsou ve správě dceřiné společnosti švýcarských pošt a telekomunikací (PTT) Postauto, tak denně zabezpečují tisíce spojů malými i velkými autobusy po území celého Švýcarska. Asi největší specialitou jsou ale horské linky, které směřují přes řadu průsmyků (Passů). Tyto tratě jsou v provozu zpravidla jen přes letní turistickou sezonu od června do půlky října.

První poštovní autobusová linka vyjela 1. června 1906 na lince z hlavního města Bernu do Detlingenu a současně i k k Papiermühle a od roku 1919 začínají autobusy jezdit i do vysokohorských průsmyků a sedel jako Simplon, San Bernardino či Gotthard. Ve třicátých letech se začínají uplatňovat i autobusy nové konstrukce a to především od výrobců Saurer (podvozky) a Eggli (karoserie), které byly osazeny dieselovými šestiválcovými motory. Po druhé světové válce se začalo s dodávkami autobusů lehkých karoserií a se silnějšími motory. Jedním takovým typem byl i autobus Berna 1 UP145 s karoserií Seitz, který měl dieselový motor o výkonu 47,8 kW, dosahoval rychlosti 53 km/h a byl určen pro 21 sedících a 6 stojících cestujících. Tento typ autobusů byl využíván především v horské dopravě v Alpách.

Autobusový provoz společnosti PTT se skládá z vlastních vozidel s vlastním personálem a ze smluvních dopravců, kteří jezdí s vlastními vozidly (v typických barvách PTT, tedy žlutobílá kombinace s červeným pruhem). Smluvní dopravci mají u PTT dlouhou tradici, první začali jezdit již v roce 1922, dnes tvoří celé dvě třetiny autobusového provozu. Běžný cestující však nerozezná vlastní autobus od smluvního, což totiž není rozhodující. Rozhodující je v tomto případě řádně obsluhovaná oblast a přesné podmínky vyúčtování tržeb.

Autobusová společnost PTT zůstává vzorem v přesném plnění jízdních řádů, ochotě personálu i kvalitě vozového parku. Dnes žlutobílé autobusy zajišťují kvalitní přepravu jak do vysokohorských center, tak i na běžných linkách, spojujících obce s městy či jako přípojné linky k tratím rozličných železničních společností. Základem v přepravách cestujících je jejich návoz „žlutými“ autobusy k nejbližšímu železničnímu nádraží, což je ve Švýcarsku běžná praxe. Málokdy tak jedou paralelně stejným směrem vlak a autobus, obzvláště pak třeba ve stejný čas.

Asi největší atrakcí v provozu žlutých „Postauto“ autobusů je několik vybraných linek, které přes léto spojují podhorská turistická centra s vysoko položenými průsmyky, běžně se nacházející ve výšce 2000 a více metrů nad mořem. Turisté se tak mohou svézt například Ticino Route Expressem z Oberwaldu přes Nufenenpass, Airolo, Gotthardpass do Andermattu nebo Julier Route Expressem z Churu přes Julierpass do Svatého Mořice. Nezapomenutelným zážitkem je i pravidelný letní spoj linky 191, který spojuje Andermatt s průsmykem Furkapass (kudy mimochodem jezdí i ozubnicové parní vlaky, což je obrovská atrakce zvláště pro zahraniční turisty) a Oberwaldem. Na horských linkách jezdí běžné linkové autobusy typu Mercedes-Benz nebo Setra, které řídí ochotní řidiči nebo řidičky, kteří rádi během jízdy podávají výklad o zajímavostech během jízdy. Vše je velmi příjemné a kultivované – jen ceny jízdného jsou poněkud vyšší než jsou cestovatelé běžně zvyklí. Ale takový zážitek určitě stojí za to!

Text a foto: (-nama-)