Muzeum historických vozidel rodina Koutkových otevřela v létě roku 2018 . Vzniklo na místě bývalé lesovny patřící k zámku v Loučeni a později první garáže ČSAD na Nymbursku. Muzeum velkých volantů jsme o víkendu navštívili. I když jsme se s řadu vozů na různých akcích setkali, možnost prohlédnout si téměř třicet precizně zrenovovaných autobusů "pod jednou střechou" a poslechnout si jejich příběhy od samotným majitelů určitě stojí za to.

Hned naproti zámku nově vznikly pro autobusové muzeum dvě haly, jedna pro motorky, osobní vozy a různá jiná vozítka, pohonné a výrobní stroje a nástroje, a spoustu dalších zajímavostí, které jsme ještě neviděli nebo o nich jen slyšeli. Druhá hala již patří velkým vozům, převážně autobusům. Soukromá sbírka Koutkových v Muzeu velkých volantů zatím čítá téměř třicet zrenovovaných vozů, v podstatě každý má zajímavou historii a patří k unikátům. O další vozy, jejichž renovace probíhá a nebo je v plánu, se rozroste. Víme více, ale slíbili jsme zachovat tajemství, stejně tak neuveřejňujeme více fotografií. Muzeum velkých volantů nemá klasické návštěvní hodiny, zájemce provázejí sami majitelé a je potřeba se dopředu objednat . Každopádně doporučujeme se do Loučeně na velké volanty přijet podívat.

Na jubilejní sraz 25. května 2024 přijelo do Vojenského technického muzea 29 autobusů, Karosy ŠD 11 a řady 700, SAN H-100A z Polska, Robur a třináct ŠKODA 706 RTO .

Ve 12 hodin předal jednatel klubu Michal Zubr účastníkům srazu dojezdové diplomy, pamětní medaile a upomínkové předměty. " Pětadvacátý jubilejní srazový ročník jsme uspořádali opět ve spolupráci s Vojenského historického ústavu Praha (VHÚ) v den zahájení sezóny muzea v Lešanech. Tento ročník byl pro nás vydařenou akcí, kdy nám přálo nejenom počasí, ale dostalo se nám podpory od našich partnerů, díky čemuž jsme mohli uspořádat srazovou schůzku, na které jsme za slov profesionálního moderátora pana Alexandra Hemaly mohli předat účastníkům srazu a členům klubu dojezdové diplomy, pamětní medaile, srazové vlaječky, klubová trička ze speciální edice a další drobné suvenýry. Děkujeme tímto všem partnerům našeho srazového jubilea a naší srazové schůzky, kterými byli Iveco Bus, pan Stanislav Šebík, pan Jan Kukla a jeho dopravní společnost Kukabus, pan Petr Kordík a jeho dopravní společnost, společnost AC Heating, manželé Jan a Hana Kredbovi. Na viděnou se všemi se budeme těšit opět příští rok! " uvedl pro Busportál Michal Zubr.

Dopravní podnik hlavního města Prahy plánuje generální opravu městského autobusu Ikarus 620 z roku 1963. Náhradní díly poskytne linkový Ikarus 630, bude ale potřeba zhotovit i repliky, některé díly se nedochovaly. V muzejní sbírce bude nový historický autobus prezentovat tovární provedení těchto vozů v Praze.

Městské autobusy Ikarus 620 byly z Maďarska do ČSSR dováženy letech 1963–1967. I když se jednalo o ne příliš oblíbené a spolehlivé vozy, tak byly dodány dopravním podnikům napříč celou republikou v celkovém počtu 318 autobusů. Dopravní podnik Prahy obdržel 40 těchto vozů na konci roku 1963. (V té době bylo v inventárním stavu DP Praha celkem 273 autobusů, Ikarusy 620 tedy představovaly 15 % z celkového počtu vozů.) Stejně jako v jiných DP a ČSAD, nebyla ani v DP Praha životnost těchto vozů velká. Vyřazování začalo už v roce 1965 a poslední z nich byl vyřazen v roce 1968, tedy po pouhých 5 letech provozu. Do dnešních dnů se v ČR pravděpodobně dochovaly pouze 2 nekompletní vraky Ikarusu 620 (Objednatel a soukromý majitel v Písku) a 1 torzo karosérie (soukromý majitel Chloudov – poslední info o existenci z 7/2022). Mimo ČR disponujeme kontakty odkazující na další 2 vozy (vrak Bratislava a renovovaný vůz DP Kraków). Vraků linkových (jednodveřových) verzí Ikarusů s označením 630 se na území ČR dochovalo o něco více, ale také pouze ve stavu vraku (např. TM Brno). Žádný z nich není pojízdný, ani kompletní. Ikarus 620, který se dopravní podnik rozhodl renovovat a vyhlásil na dodavatele výběrové řízení , je ve stavu odpovídajícímu poslednímu využití jako zahradní chatky v Dubči u Prahy. Je nefunkční, zkorodovaný a nekompletní. Přesto má podle dopravního podniku potenciál být základem pro realizovatelnou celkovou renovaci do provozního stavu. Karosérie je sice zkorodovaná, ale v porovnání s jinými dochovalými vraky tohoto typu autobusu není v nejhorším stavu. Chybí oboje dveře pro cestující, přední maska, motor, sedadla, a další vybavení. Jako zdroj dílů k renovaci, je určen vrak linkového autobusu Ikarus 630, stejného roku výroby. Z vozu lze vytěžit nápravy a další podvozkové součásti, dveře, okna, přední masku, vnější prvky karosérie, drobné kování z interiéru atd. Některé části ale také chybí. Náročnost renovace tak bude spočívat především v nedostupnosti chybějících dílů, které bude nutné repasovat nebo vyrobit repliky. Cílovým stavem u exponátu je původní provedení těchto autobusů, které u DP Praha neprošly žádnými zásadními opravami ani rekonstrukcemi. Bohužel se nejedná o autentický autobus provozovaný v Praze, čemuž odpovídají i drobné konstrukční odlišnosti, dané rozdílným rokem výroby (liší se o jediný rok). Praha se příští rok dočká několika akcí souvisejících s historií autobusové dopravy. 20. června oslaví 100. výročí zahájení pravidelného provozu autobusů a na podzim 2025 by měla být v Muzeu MHD ve Střešovicích otevřena nová výstavní hala pro historické autobusy . Ikarus 620 však v té době s největší pravděpodobností ještě neuvidíme, vybraný uchazeč o jeho renovaci bude mít na generální opravu až 2 roky. Nabídky uchazečů o provedení renovace budou hodnoceny podle nejnižší nabídkové ceny.

Výjezdem kloubového trolejbusu se zvláštní celoplošnou reklamou začala Dopravní společnost Zlín – Otrokovice slavit letošní 80. výročí zahájení provozu trolejbusové dopravy ve městě. Karoserie kloubového vozu ev. č. 406 je rozdělena do sedmi polí, ve kterých je zobrazen vývoj barevného provedení laku vozidel MHD od roku 1944 do současnosti.

Nízkopodlažní kloubový trolejbus Škoda 25 Tr Irisbus s dieselagregátem bude svou celoplošnou reklamou po celý rok připomínat obyvatelům a návštěvníkům Zlína i Otrokovic, že uplynulo kulatých 80 let od zavedení trolejbusové dopravy ve Zlíně. Provoz trolejbusů s prvními třemi vozy na prvních linkách A, B, C byl slavnostně zahájen 27. ledna 1944. Trolejbus s touto reklamou vyjel do ulic Zlína a Otrokovic poprvé v pondělí 15. ledna 2024. Byl nasazen na linky č. 2 a 6 mezi Zlínem a Otrokovicemi. Základní návrh reklamy připravil řidič DSZO Petr Vozárik. Jeho myšlenka pak byla dopracována ve spolupráci se společností DM design a o uplynulém víkendu byla celoplošná reklama nalepena na kloubový trolejbus. Na tomto vozidle si mohou cestující prohlédnout na sedmi polích všechny hlavní barevné kombinace, které tvořily ve Zlíně a Otrokovicích během osmi desítek let vnější design vozidel MHD, od tmavě modré přes červenou až po současnou žluto-modrou. Zlínské trolejbusy se v pravidelném provozu rozjely 27. ledna 1944. Myšlenka zřídit ve Zlíně tento druh městské dopravy se objevila již dříve, a to v roce 1934. Inspirace přišla z Brna. Více zde .

Tramvaj vyrobená v roce 1914 se poprvé od své renovace v roce 1999 vrátí do Olomouce, kde v roce 1956 svůj provoz s cestujícími ukončila. Dopravní podnik je veřejnosti ukáže příští rok.

Ve středu 11. října se do Olomouce vrátí z depozitáře Technického muzea v Brně. Památkově chráněný vůz má za sebou pohnutou historii, v Olomouci začal cestující vozit v roce 1914 a na zdejších tratích fungoval až do roku 1956. Poté přes třicet let sloužil jako zahradní domek než se v 90. letech dočkal renovace a návratu na koleje. „ Vůz byl z důvodu nedostačující kapacity olomoucké vozovny uložen od své renovace v roce 1999 v depozitáři Technického muzea v Brně. Po dokončení stavby odstavů Jeremenkova jsme se domluvili na přesunu tramvaje zpět do Olomouce, “ popsal místopředseda představenstva Dopravního podniku města Olomouce, a.s. Ing. Pavel Zatloukal. Tramvaj s evidenčním číslem 16 byla spolu s dalšími třemi vozy vyrobena v roce 1914 v Moravskoslezské vagónce ve Studénce. Šlo o první tramvaje objednané přímo městem poté, co Olomouc v roce 1904 převzala do vlastní režie provozování tramvajové dráhy. Cestujícím tento vůz sloužil až do roku 1956. V druhé polovině padesátých let byla tramvaj vyřazena a vozová skříň bez pojezdu a elektrické výzbroje za manipulační poplatek odprodána do soukromých rukou. Dopravní podnik pustil tramvaj na třicet let ze zřetele. Až ve druhé polovině 80. let sešlou karoserii objevili tramvajoví nadšenci zarostlou v zahrádkářské osadě nedaleko Olomouce. „ Původní vozovou skříň roku 1988 daroval tehdejší majitel dopravnímu podniku. Nejprve byla umístěna na odstavnou plochu autobusů do Hejčína. Po roce 1989 došlo k převozu karoserie do hangáru na letiště v Neředíně a poté byla tramvaj ve dvou etapách renovována. Renovaci se podařilo dokončit v roce 1999 k 100. výročí zahájení provozu tramvají v Olomouci. V tom samém roce došlo také k přesunu tramvaje do depozitáře v Brně. V Olomouci se potom vůz objevil ještě o deset let později. V říjnu 2008 byla tramvaj vystavena na Horním náměstí u příležitosti 100 let republiky a na jaře 2009 se zúčastnila oslavy 110 let tramvají v Olomouci “ doplnil příběh tramvaje Miroslav Bureš, který se zabývá historií městské hromadné dopravy v Olomouci. Tramvaj ev. č. 16 bude umístěna v nové hale DPMO v Jeremenkově ulici a veřejnost dostane možnost si ji prohlédnout příští rok při příležitosti 125. výročí tramvajové dopravy v Olomouci.

Historické autobusy a silniční pracovní vozy ze sbírek pražského Muzea MHD, které jsou technickými památkami ČR a v současnosti jsou dočasně odstaveny v chráněných halách v garážích DPP na Klíčově, v Hostivaři a v Řepích, by se měly dočkat nových moderních prostor ve druhé polovině roku 2025 ke 100. výročí od zahájení pravidelného provozu autobusů a 150. výročí MHD v Praze. Dopravní podnik vybral zhotovitele stavby.

Vítězem veřejné zakázky Dopravního podniku hl. m. Prahy (DPP) na výstavbu nové výstavní haly pro historické autobusy a silniční pracovní vozidla Muzea MHD ve Střešovicích se stala společnost OHLA ŽS. DPP v těchto dnech se zhotovitelem podepsal smlouvu. Nabídková cena vítěze činila 122,45 milionů korun, což je o 27,55 milionů korun méně, než byla předpokládaná hodnota zakázky. DPP v tendru obdržel nabídky od devíti subjektů. Doba výstavby nové haly je 20 měsíců od předání staveniště. DPP předpokládá její zahájení ještě do konce letošního roku a otevření pro veřejnost v roce 2025. Nová hala bude sloužit k vystavování historických autobusů a silničních pracovních vozů ze sbírek pražského Muzea MHD, které jsou technickými památkami ČR a v současnosti jsou dočasně odstaveny v chráněných halách v garážích DPP na Klíčově, v Hostivaři a v Řepích. Hala bude dvoupatrová, umístěna na dolním nádvoří vozovny Střešovice a zapuštěna do svahu svažujícího se k ulici Na Ořechovce. Svažitému terénu s komplikovaným přístupem je uzpůsoben projekt samotné haly. Nájezd do dolního patra, které bude svým provedením připomínat autobusové garáže, bude proto z ulice Na Ořechovce. V horním patře bude showroom, který bude sloužit rovněž pro expozici silničních vozidel, jež se však budou v expozici střídat. Kromě toho zde DPP nechá vybudovat prostor pro pořádání přednášek, seminářů či výstav. Nájezd vozidel do horního patra bude naopak z dolního nádvoří vozovny Střešovice. Vstup do nové výstavní haly pro návštěvníky bude pouze z dolního nádvoří vozovny, bezbariérový, a to přímo do horního patra. Do dolního se pak dostanou výtahem, nebo po schodišti. „ Pražské Muzeum MHD je nejnavštěvovanější turistickou atrakcí Prahy 6 a jeho obliba roste. V únoru přivítalo už půlmiliontého návštěvníka. Čím dříve bude nová hala stát, tím lépe. Dnes jsme tomu zase o kousek blíže. Právě chybějící autobusy v expozici jsou nejčastěji zmiňovaným požadavkem v průzkumu, který si DPP mezi návštěvníky muzea nechal udělat letos v dubnu. Hromadná doprava je páteří dopravy každého evropského města a technika zase skvělou výpovědí toho, jak daleko jsme během sta let pravidelného provozu autobusů v Praze došli. Zajímavé technické památky v podobě historických autobusů a pracovních vozidel tak brzy dostanou své důstojné místo ,” říká Zdeněk Hřib, 1. náměstek primátora hl. m Prahy pro oblast dopravy a předseda dozorčí rady DPP. „ Podepsáním smlouvy se zhotovitelem jsme se významně přiblížili zahájení stavby nové haly, která bude do budoucna sloužit expozici našich historických autobusů a silničních pracovních vozidel. Naší ambicí je stavbu zahájit co nejdříve, nejlépe ještě do konce letošního roku, nicméně vysoutěžený zhotovitel musí předtím dopracovat realizační dokumentaci, zajistit veškerá opatření včetně dopravně-inženýrských a další přípravné kroky. Dalším nezbytným krokem po předání staveniště bude také archeologický průzkum lokality. Celková doba výstavby od předání staveniště je 20 měsíců. Pevně věřím, že první návštěvníky budeme moct v expozici v nové hale přivítat již ve druhé polovině roku 2025 v rámci programu ke 100. výročí od zahájení pravidelného provozu autobusů a 150. výročí MHD v Praze ,“ uzavírá Jan Šurovský, člen představenstva a technický ředitel DPP – Povrch. Muzeum ve Střešovicích slaví letos významné jubileum, od jeho otevření uplynulo 14. května 30 let. Posledním autobusovým přírůstkem udělalo radost sobě i návštěvníkům. V květnu získalo do své sbírky autobus Praga NDO z roku 1948 . DPP

Dopravní podniky v Bratislavě a v Praze prodávají svá nepotřebná vozidla. Z Bratislavy si můžete pořídit pojízdné i nepojízdné vozy TEDOM, SOR, Solaris nebo Iveco a Karosa. Z Prahy původní dvanáctimetrové SORky.

Dopravní podnik Bratislava (DPB) prodává vozidla vyřazená z provozu, která nahradily modernější typy a DPB pro ně nemá využití. Jedná se o 39 městských autobusů různých délek – od minibusů až po kloubové, značek TEDOM, SOR, Solaris, Iveco a dvě nepojízdné Karosy. Odprodej je realizován formou veřejné obchodní soutěže. Minimální kupní cena vozidel je od 800 do 2500 eur v závislosti na aktuálním technickém stavu. Nabídky lze podávat ještě do pondělí 14. srpna do 12 hodin. Prodej majetku obálkovou metodou nabízí Dopravní podnik hlavního města Prahy. K prodeji jsou převážně městské autobusy SOR NB 12. Ceny budou budou stanoveny na základě obálkové metody. Termín je do 31. srpna. V minulosti o tato vozidla projevili zájem jiní dopravci, fanoušci veřejné dopravy a sběratelé. Vyřazené autobusy tak mohou sloužit dále cestujícím v jiných městech nebo státech nebo pro ně kupující mohou najít využití v podobě kavárny nebo jiného designového prvku. Z Bratislavy byla takto naposledy odprodána provozuschopná legendární bratislavská KAROSA #2649, kterou nyní vlastní soukromá osoba a k vidění byla na Dni PID 13. května 2023 v Letnanech. Její nový majitel ji plánuje zrekonstruovat, aby mohla vozit další generace cestujících už jako historický vůz.

Ve čtvrtek 22. 6. 2023 v nočních hodinách "přivítalo autobusové nebe" dalšího velkého znalce historie autobusů, pana Jaroslava Matúška.

Medailonek o Jaroslavu Matúškovi, kterého autobusoví nadšenci a kamarádi znali jako Jara, nám poskytl sběratel a renovátor historických užitkových vozidel a bývalý středočeský dopravce na Nymbursku a Kolínsku pan Alois Koutek: Ohlédnutí za tím jak jsem poznal Jara Matúška a kdo to vlastně byl? Každému z nás "sudičky předpověděly", jakou životní dráhou půjdeme a co v životě budeme dělat. Stejný osud měl předurčen i Jaro, když přišel na svět 8.2.1954 v Hodoníně - v té době oba rodiče bydleli v místě, odkud pocházel otec - z Moravské Nové Vsi. Ještě netušil, že se mu celoživotně ruce přilepí na velký volant. Pobyt Jara v ČR byl velmi krátký asi 1,5 roku, protože otec pracoval v Pozemních stavbách Bratislava (kde se stal později ředitelem), kam se za ním rodina přestěhovala. Společně se svým o čtyři roky mladším bratrem tam prožili krásné chvíle - plnil se jim sen , začínali poznávat starou i novou techniku - "velké volanty" náklaďáků a autobusů. Jaro miloval autobusy, náklaďáky, měl rád tramvaje, ale v té době snil, že až dospěje, stane se strojvedoucím. Po maturitě na Střední průmyslové škole strojnické v Bratislavě se skutečně hlásil k Československým drahám s tím, že zanedlouho usedne do lokomotivy a bude brázdit po kolejích nejen Československa. Při lékařské prohlídce se však zjistilo, že na očním pozadí se objevila nějaká tečka a sen dělat "mašinfíru" se rozplynul. Dnes by asi díky moderní diagnostice tento problém nebyl, ale kdyby tomu tak nebylo, tak bychom přišli o velkého "autobusáka JARA". První zaměstnání po maturitě měl Jaro jako řidič v Technometře, kde jezdil krom jiného i s autojeřábem. Asi si tam v té době vydělával pěkné peníze, ale on potřeboval mít okolo sebe mnoho lidí a tak přešel pracovat do Dopravního podniku Bratislava jako řidič autobusu. Chtěl cestovat a neprožíval jen monotónní linku "z Horní do Dolní" a tak začal v Bratislavě v Montostroji jezdit zájezdy. V roce 1994 se mu splnil velký sen. Koupil si vlastní autobus a začal jezdit pro cestovní kanceláře - hlavně zahraniční zájezdy. Svoji společnost nazval poeticky ALBATROS. Jeho počáteční snažení naplňovalo jeho představy - měl okolo sebe mnoho příjemných lidí, stále cestoval. V té době začal hodně fotografovat a ve volných chvilkách kdy se účastníci zájezdu občerstvovali, on maloval staré autobusy, mašinky, náklaďáky. Kreslil na papír, který byl momentálně po ruce. Byly to převážně ubrousky, s tím, že až bude mít doma čas, tak je překreslí na čtvrtku A 4. Čím dál více se však potkával s cestovkami, které mu za jeho snažení platili pozdě nebo vůbec. Po 12 letech podnikání ukončil a znovu se vrátil do Dopravního podniku Bratislava "na autobus". V tom samém čase jezdil ve volných chvílích po Československé republice významný autobusový znalec pan Jan Arazim (dále jen Honza A.) a nebylo jinak možné, že tito dva se nepotkají. Honza A. chodil nejen po československém teritoriu a zapisoval, kde se jednotlivé historické skvosty (vraky autobusů, přívěsů, náklaďáků .... ) nacházejí, ale také navštěvoval archivy, shromažďoval literaturu atd. Honza našel, že na Slovensku skončil svoji pouť vrak autobusového návěsu Karosa NO 80 V té době Jaro založil Klub historických autobusů v Bratislavě a oba pánové stáli na počátku jeho záchrany. Jaro návěs vyprostil a dovezl do Bratislavy, ale neměl již sílu - hlavně finance, aby vrak zrekonstruoval. Myslím, že Honza A. dlouho hledal někoho, kdo návěs opraví. Já jsem měl to štěstí, že si oba pánové vybrali mě. Od té doby jsme se společně potkávali na různých veteránských akcích, hlavně pak na našem Zlatém bažantu - mezinárodním srazu autobusů a náklaďáků, kam Jaro přivedl autobusy slovenské i maďarské veteránisty. Čím více jsem Jara poznával, tím více jsem u něho objevoval jeho přednosti, nejen jako znalce veteránů, fotografa, ale i kreslíře. V té době byla šéfredaktorkou Busportálu Dagmar Braunová, se kterou jsme všichni komunikovali. Jednou, když za mnou Jaro přijel, dovezl nějaké svoje kresby - nesourodá směs něco na ubrouscích, něco již překresleno na čtvrtkách formátu A4. V té době jsme vydávali veteránský autobusový kalendář, který pro nás dělal se svými fotkami Honza A. Domluvili jsme se, že když Jaro dodělá kresby autobusů na formát A4, tak mu také vydáme kalendář, což jsme i udělali . Velký problém pro nás byla komunikace - ne však pro Jara. On neměl počítač (ani s ním neuměl), neměl digitální foťák - on měl spolehlivé lidi .... o 10 let mladší sestru Zuzanu Kokavcovou nebo Ríšu Plunára a ti mu dělali spolehlivé "sekretářky" ...všechno uměli řádně a včas "vybavit". To , že uměl malovat, že svými kresbami dělal radost ostatním, bylo zřejmé. On své kresby maloval pro novoročenky, velikonoční přání, ale také hlavně pro radost nás všech (pozn. redakce - množství kreseb najdete prostřednictvím vyhledávače na našem webu, proběhlo i několik výstav ). Jaro byl Čechoslovák, kterého bavilo mnoho věcí ... měl velký archiv vlastních i starých fotografií, prospektů. Sbíral modely autobusů, mašinek, jezdil po veteránských akcích na Slovensku i v Čechách. První návštěva v Čechách začínala vždy u pana J. Plodíka, se kterým trávil mnoho času. Oba si toho museli vždy mnoho říct . Miloval lidi a lidi milovali jeho. Poslední dobou se stále zmiňoval, jak se stal v Austrálii dědečkem a jak vnoučata, která mluví jen anglicky, ho mají rádi. Měl i velké přání je navštívit, ale to se mu už nepovedlo. Všichni jsme s ním měli ještě mnoho plánů, co musíme společně ještě udělat, ale že se tak nestane ... za to může jeho nemocné srdce, které ho zradilo. Budeme na něj stále vzpomínat ..............Čest jeho památce Ing. Alois Koutek Medailon u příležitosti významného životního jubilea pana Jana Matúška

Vůz 4MT, který v minulosti po Brně jezdil s evidenčním číslem 4058, bude Dopravní podnik města Brna nabízet na soukromé jízdy. Poprvé se tramvaj ukázala při víkendové Dopravní nostalgii.

Sbírka historických tramvají a retrovozidel DPMB se i nadále rozrůstá. Aktuálně čítá šestnáct vozů. Nově do ní přibyla eventová tramvaj typu 4MT. Tento vůz bude celoročně k pronájmu. Lidé si jej můžou objednat na soukromé jízdy, oslavy, večírky či na netradiční firemní akce. „ Vnější vzhled vozu zůstal bez výrazných změn, zato interiér prošel kompletní proměnou. Červená látková křesílka byla nahrazena podélnými koženkovými lavicemi. Místo pevně umístěných stolů se použily odnímatelné s nerezovou konstrukcí. Vůz je navíc nově vybaven lednicí, kávovarem nebo třeba monitory a reproduktory ,“ popsal generální ředitel DPMB Miloš Havránek. Do vozu, pro který je typická kovová karoserie, byla doplněna i madla. Nově je tak možné přepravovat i stojící cestující. Vůz byl vyroben v roce 1954. Karoserii svařila Královopolská strojírna, elektrickou výzbroj dodala plzeňská Škodovka a kompletace proběhla v dílnách DPMB. Jednalo se o poslední dvounápravové tramvaje dodané do Brna. V provozu s cestujícími byl až do roku 1974. Do té doby měl také evidenční číslo 145. Následně dostal označení 4058 a dalších 20 let sloužil jako posunovací služební tramvaj v areálu ústředních dílen v Medlánkách. Na rozdíl od ostatních služebních vozů však nebyl sešrotován, ale byl přestavěn na historickou salónní tramvaj, pro kterou se vžilo označení „kavárenská tramvaj". Takto jezdil do konce roku 2019, kdy už nebylo možné jej s ohledem na technický stav provozovat.

Do Vojenského technického muzea do Lešan v sobotu 27. května dorazilo 21 autobusů - RTOčka, Karosy, Robur a SAN.