Uveřejňujeme s vědomím a laskavým svolením autora.

Ženský a mužský přístup k autobusovému nádraží.

V našem městečku jménem Hořovice, kde žije asi sedm tisíc lidí, máme tři náměstí. To nejmenší je Vísecké a vévodí mu kostel sv. Jiljí, vedle je stará škola. O tomto náměstí teď nebudeme mluvit, protože ani dnes se podstatně neliší od podoby na starých rytinách a fotografiích. Hlavní hořovické náměstí se výrazně proměnilo několikrát: Ohraničoval je františkánský klášter, jehož zdi v minulosti naši předkové prolomili silnicí, čímž klášterní kostel na náměstí osaměl. Uprostřed náměstí bývala kašna, kterou kdysi šikovní hořovičtí získali z pražského Václavského náměstí. Později, když se Hořovice staly politickým okresem, přemístily kašnu do ústraní a doprostřed náměstí postavily velikou budovu okresáku, funkcionalistický hranol se čtverhrannou pseudověží. Ta stavba zastínila nejen kostel, ale i romantickou radnici, zdobenou italskými věžičkami, a na náměstí trčí jako obrovský šanon. Dějinnou důstojnost zachraňuje František Palacký, jehož jméno na náměstí odolalo všem historickým průlomům, dostavbám a demolicím.

Třetí náměstí je rovněž dosti rozlehlé a hořovičtí je připsali Boženě Němcové. My, romantici, je máme nejraději, protože na něm není nic okázalého, ani stopy po měšťanské pýše, Palacký sem nechodí. Je to jen rozlehlá čtvercatá náves, tvořená ještě vesnickými domy. Pouze místo rybníčku je veliká asfaltobetonová plocha autobusového nádraží. V ranní a odpolední hodině se zaplní lidmi spěchajícími na autobus, ale vysokého kamenného křížku s lucernou, u něhož se na své poslední cestě modlili zločinci vedení k šibenici nad Hořovicemi, si nikdo nevšímá. Ze starých dob zůstaly u křížku jako zapomenutí odsouzenci dva akáty, s kůrou barokně rozbrázděnou. Když autobusy odjedou, je tu pusto, že bys slyšel upadnout pikslu pana Proška. Já, když jdu v noci z práce domů, potkávám tu pouze Báru s Viktorkou.

Našim radním neušlo, že současné autobusové nádraží z dob, kdy nejdůležitější bylo dostat lidi do roboty, je ohavné, či jak se dneska říká Hořovic nedůstojné. Radnice proto vyzvala dvě – jak se dneska říká – renomované projekční kanceláře, aby vypracovaly návrh, tedy jak se dneska říká studii na autobusové nádraží nové, Hořovic důstojné, jež by nám pak zaplatila Evropská unie - možná. V noci před veřejným představením – či jak se dnes říká prezentací obou návrhů chytily mě na Náměstí Boženy Němcové Bára s Viktorkou za šos, a přitáhly si mě k tělu, aby mi něco napověděly. Viktorka držela v ruce kvítek. Jen tak tak jsem se vysmekl a utíkal na tu prezentaci. Pan architekt Botas už představoval studii první: „Náš ateliér koncipuje vaše nové autobusové nádraží, vážení a milí radní a hořovičtí občané, již v moderním evropském kontextu.“ – Hořovice v evropském kontextu – zašumělo sálem. „Proto hlavní budovu nádraží navrhujeme doprostřed náměstí jako prosklenou sedm metrů vysokou halu – hlavní to komunikační prostor - se dvěma nižšími, symetrickými křídly, v nichž v jednom bude provozní zázemí pro šoféry a v druhém služby pro cestující. Hlavní hala ušlechtile hranolového tvaru by měla být v zimě temperována a v létě klimatizována, jak je to u moderních veřejných budov obvyklé. Jednotlivá nástupiště pak budou obnášet přístřešky opláštěné sklem a to včetně střechy. Mezi nástupišti volíme větší rozestupy, aby se autobusy mohly objíždět a při nájezdu a výjezdu ze stanovišť měly dostatek manévrovacího prostoru, jak si bezpečnost provozu žádá. Každé nástupiště je pak estetizováno stromem, jenž jak vidíte na naší vizualizaci stojí vždy až na konci nástupiště, aby nikomu nepřekážel. Tak se i zeleň stává nedílnou součástí systému veřejné hromadné dopravy.“

Druhý, konkurenční projekt představoval dopravní inženýr Zelinský, jenž se předem omluvil, že jejich studie je výrazem kompromisu mezi architektovou vizí autobusového nádraží jako městského parku bez autobusů a nutností vozit lidi. K našemu úžasu inženýr Zelinský představil nádražní budovu nízkou a oválnou jako větší krtinec v parku. Drnová má být i jeho střecha. Středem budovy i nástupišti má procházet cesta pro lidi, protože náměstí, park i samo nádraží má zejména sloužit lidem a ne autobusům, pravil dopravní inženýr Zelinský. Klade se důraz na dodržování jízdního řádu, protože jednotlivá stání jsou úzká, autobusy se v nich nemohou objíždět. Tak se ale podařilo, aby převládajícími plochami byla zeleň, tedy park.

Sotvaže pan inženýr skončil, přihlásil se ředitel autobusů, a nesouhlasil. Příliš náročné na organizaci i schopnosti řidičů vytočit se v úzkých stáních. Nesouhlasila ani naše stavební komise, která ihned začala počítat, kde dopravní inženýr udělal chybu v poloměrech zatáčení. Téměř všem mužům se zdálo, že autobusy jsou příliš omezeny v právech svých svobodných rejdů. Štěstí, že v naší radě jsou také dvě ženy – což je v současných poměrech neuvěřitelné - a ty okamžitě řekly, že jim se právě toto autobusové nádraží líbí. Jednak ohledem na kočárky a pobíhající děti a taky nárokem na ukázněnost autobusáků, co jinak vozí lidi jak kaštany. A velice se jim líbí, že k současným dvěma akátům, zbylému javoru a topolu a několika stříbrným smrkům přibudou další stromy. Vždyť dnes tam tolik chybějí lípy, aby koncem jara zaplavily Boženu vůní, a chtělo by to i nějaké kvítí! Já si vzpomněl na Bářino a Viktorčino nabádání a přimluvil se, abychom na Boženu Němcovou brali ohled. Bylo to dlouhé jednání, v němž ženský pohled nakonec zvítězil. Ani nevím, jak se to stalo, protože jsem nedával pozor a díval se oknem jak Viktorka s Bárou tančí při měsíčku.

Byla už noc a tu se přihlásil do debaty jeden z nás, inženýr na slovo vzatý: „Tedy vážené dámy a pánové,“ pravil hlasem zvyklým přednášet, „když už se taková úprava dělá, a dělá se jednou za padesát let, protože, jak jistě všichni víme, to něco stát bude, mělo by v rámci tohoto projektu vzniknout na náměstí Boženy Němcové alespoň sto parkovacích míst. To, že slušný hořovický občan nemá kde parkovat, to přeci musí vidět každý.“

Vyšlo na http://www.literarky.cz:80/index.php?p=clanek&id=4048