Snad tuším správně, že ČSAD podléhaly přes krajské národní výbory Ministerstvu vnitra a jako takové byly bedlivě sledované. Já sama jsem se do ČSAD Plzeň dostala v roce 1979 (slavím tedy 30 let) náhodou. Protože jsem se nepohodla s rodiči kvůli svému životnímu partnerovi, chtěla jsem si na poslední rok studia zajistit nějaký příjem a zeptala se tenkrát u ČSD, zda neposkytují podnikové stipendium. Také jsem si malovala, jak budu jezdit vlakem zadarmo. Tam jsem neuspěla a čistě podle telefonního seznamu jsem zavolala na ČSAD. Dodnes nepochopím, proč mi tehdejší ředitel Stanislav Volín stipendium odklepnul. Tenkrát mi to divné nepřišlo. Následně jsem zjistila, že jsme byli stipendisté dva - druhým byl nejmenovaný právník, syn mocné ženy z KNV. Některým bývalým kolegům dodnes nevysvětlím, že jsem nebyla něčí někdo.

Díky své kvalifikaci - dnes by se řeklo IT - jsem se dostala do peleše lotrovské - výpočetního střediska. Tady jediným kádrem byl soudruh vedoucí, zato velmi povedeným. První historkou u sálového počítače EC 1021 (mimochodem s operační pamětí 64 Kb) bylo, jak soudruh ředitel chtěl mít počítač na sále do konce roku a tak se stěhovaly bedny na Silvestra příslušného roku. Další počítač EC 1033 byl sovětský, a tak technici pobyli na školení v Sovětském Svazu. Za peníze za texasky, zde vymámené pod pultem a tam prodané a za diety si pak zde mohli zřídit tuzexové konto. Následná šmelina s bony pak jednomu např. nakonec vynesla Trabanta Combi.

Být v ČSAD Plzeň a mít bratra emigranta ve Švýcarsku - o tom by mohla vypravovat moje kolegyně, velice schopná paní inženýrka, která proto nemohla zastávat funkci vedoucí provozu, protože bylo potřeba, aby to dělal někdo jiný, kádrově vhodnější - docela šikovný a pracovitý člověk, ale především syn otce a držitel správné průkazky. ČSAD Plzeň mělo tu čest být absurdním úkrytem i pro lidi, které byste tam nečekali - populární plzeňský aktivista a výtvarník a současný populární režisér a zvířecí večerníčkovec tu postupně jako podnikoví výtvarníci pečovali o brožury a transparenty. Svoji kariéru tu nastartoval i budoucí a nyní minulý ředitel nebo tak nějak Plzeňského Deníku.

Podíváme-li se do kabin vozidel, pak tam byli stejně jako nyní normální řidiči. Zajímavé bylo, který řidič směl vyjet za ostnatý drát. Musel si to samozřejmě zasloužit svou spolehlivostí a průkazkou. Kamionáři a těch pár autobusáků, kteří se dostávali na Západ, byli ta pravá šlechta na dvoře. Ze svých cest vozili za diety nakoupený výprodejový textil a pytle mandarinek a ženy jim ležely u nohou. Šlechtou byla i taxislužba ČSAD, dokonce jednu Volhu řídila na jehlových podpatcích i snacha či co někoho zásadního a kam jsme se na ně my vysokoškoláci hrabali. Většina řidičů a servismanů, prověření i neprověření, svoji práci a svoje auta měli rádi a rádi na ně vzpomínají - také byli o něco mladší.

Když si na ČSAD Plzeň vzpomenu z pohledu programátora, byla to organizace velice absurdní, ale svým způsobem funkční bez ohledu na různé chozrasčoty. Co jsem tenkrát nechápala, ale bylo to patrně kvůli nesmyslnému kursu koruny k devizám, bylo, že kamionová doprava byla v nejlepším případě na nule, ale většinou dotovaná. Autobusy jezdily tak, že se stálo na jedné noze, ale jezdily. Také jsem byla mladá a na lecos si vzpomenu s úsměvem, ale vrátit bych to nechtěla. V té době bylo možno buď se vhodně narodit nebo snažit dostat mezi prověřenou elitu - (a to nebylo tak jednoduché, jak by mohl dosvědčit již jmenovaný tehdy budoucí a nyní minulý ředitel Plzeňského Deníku, který se tak křečovitě dral o červenou knížku, že ji málem ještě v listopadu 1989 dostal) - nebo být občanem druhé kategorie, který si dělal svoje a věnoval se rodině bez naděje na kariérní postup. Samozřejmě buď se zúčastňovat odborářských a svazáckých schůzí (ze SSM se dalo vyvléknout stářím, z odborů smrtí), chodit na 1. máj a VŘSR nebo vysvětlovat, proč to nešlo a mít píchnuto v 6 za halasného pozdravu vrátných, převážně bývalých vojáků a jednoho kovaného estébáka a na svačině se nezdržet. Velmi povedené byly audience s vedením na téma mimomanželských vztahů v soudružské atmosféře. Vyvrcholením úspěšných ekonomických výsledků bylo předávání Rudých praporů s následnou veselicí pro široké masy. Jak nevzpomenout na MDŽ, kdy každá žena dostala ručník, karafiát a večeři a mohla protančit střevíčky v restauraci Olympie. Legendy se vyprávěly o večírcích těch vybraných v Jesenici.

Až tedy budete číst vzpomínky k 60 letům ČSAD, berte je jako vzpomínky na mládí a na práci. Na to ostatní by se ale nemělo zapomenout. Určitě by toho bylo daleko více. Svoje by mohli jistě vyprávět soukromí dopravci začleňovaní do ČSAD i mnozí další. Myslete na to, až budete vzpomínat s pamětníky na jejich mládí, partu a autobusy.

60 let ČSAD: 1.1.1949 byly zřízeny národní dopravní podniky.

Dagmar Braunová

RETRO: Z publikace 35 let ČSAD n.p. Plzeň - Práce a úspěchy uplynulých let -