Berlínská zeď – na dva světy rozdělené město a jeho S-Bahn
Železniční síť v Berlíně v roce 1960 (před stavbou zdi); Zdroj: S-Bahn Berlin GmbH

V roce oslav 30. výročí sametové revoluce si připomínáme také pád berlínské zdi. Ta rozdělila na dvě části nejen město, ale také jeho městské železnice. Pohled do historie od Martina Jareše.
V roce oslav 30. výročí sametové revoluce si připomínáme také pád berlínské zdi. Ta rozdělila na dvě části nejen město, ale také jeho městské železnice. Pohled do historie od Martina Jareše.
Autorem tohoto článku o násilném rozdělení Berlína a důsledcích pro obyvatele, zejména z pohledu rozpadu sítě berlínské městské železnice, je Martin Jareš. Martin se věnuje veřejné dopravě a její integraci dlouhodobě - během studia, v praxi, na přednáškách na Fakultě dopravní ČVUT a často i na cestách ve volném čase. V roce 2004 obhájil diplomovou a v roce 2010 disertační práci taktéž na Fakultě dopravní ČVUT, řadu podkladů pro disertaci však nasbíral během studijních pobytů na Technické univerzitě v Drážďanech. Zkušenosti z oboru veřejné dopravy a její integrace získával i přímo z praxe u koordinátorů IDS u nás i v zahraničí. Studijní pobyty a časté cesty do Německa probudily také autorův zájem o německo-německé dějiny, což bylo i impulsem k napsání tohoto článku, který je zároveň příkladem desintegrace veřejné dopravy v důsledku politických událostí.

Dne 13. srpna 1961 nastala nejvýznamnější událost v historii Berlína a jeho městské železnice po 2. světové válce. Byly uzavřeny hranice do Západního Berlína, který tak zůstal neprodyšně odříznutým ostrůvkem obklopeným NDR a jeho hlavním městem východním Berlínem. Přestože bylo již 16 let po skončení války, projevilo se v tomto uspořádání rozdělení Berlína do 4 sektorů, které bylo domluvené po kapitulaci Berlína dne 2. května 1945. Nastal tak zároveň totální rozpad sítě berlínské městské železnice. Nyní přinášíme první část článku.

Situace mezi východní a západní částí Německa a jeho hlavního města Berlína se vyostřovala již od konce války. První větší konflikt nastal od června 1948 do května 1949, kdy byly uzavřeny všechny pozemské cesty do západní části Berlína, takže veškeré zásobování tohoto západního „ostrova“ uprostřed východní části Německa muselo probíhat výhradně vzduchem. Byl zřízen letecký koridor z Hannoveru, letadla létala nonstop každé dvě minuty, po dobu celých 11 měsíců. Když se ukázalo, že se západní část Berlína nenechá zastrašit, byla tato blokáda odvolána. Tehdy měly jednotlivé části Německa stále statut okupačních zón čtyř vítězných mocností, to však skončilo 23. května 1949 vznikem Spolkové republiky Německo (SRN) s hlavním městem v Bonnu a 7. října 1949 vznikem Německé demokratické republiky (NDR). V případě NDR však ještě dlouho přetrvával nouzový charakter sovětské okupační zóny, například měna v NDR se až do roku 1968 jmenovala „Marka německé nouzové banky“ [4].

Dalším krokem k rozdělení „obou světů“ bylo, když od léta 1952 zablokovala NDR pohyb na demarkačních liniích do SRN a Západního Berlína. Mezi východem a západem tak zůstala pouze jediná relativně nenarušená cesta mezi jednotlivými sektory Berlína. Pro tisíce obyvatel tím nadále existovala možnost vnitroměstské cesty tam a zpět, ať již na kole, pěšky, metrem nebo S-Bahnem, zpočátku to ještě byla každodenní záležitost. Cestovalo se do práce, na nákup, do kina, na návštěvu k příbuzným či kamarádům. V květnu 1953 ale byly zavedeny zvláštní vlaky, které z okolního regionu v NDR přes Západní Berlín jen projížděly bez zastavení, a pro mnoho obyvatel NDR bylo používání těchto vlaků povinné [2].

Napětí a nespokojenost obyvatel kvůli ekonomickým problémům a omezování svobody v NDR rostly. Dramatické události nastaly v červnu 1953, kdy proběhlo masové povstání ve východním Berlíně, které však bylo krutě potlačeno sovětskými tanky. Sovětští vojáci a východoněmečtí policisté zastřelili asi 40 demonstrantů.

Dlouhodobě špatná hospodářská situace a rostoucí nesvoboda nutily stále větší množství lidí k útěku na západ. Do roku 1961 uteklo z NDR téměř 2,7 milionu obyvatel (!), a to i s použitím linek metra a S-Bahnu mezi jednotlivými částmi Berlína [2]. Odcházeli především mladší a vzdělanější lidé v produktivním věku, což dále prohlubovalo zhoršující se východoněmecké hospodářství. Vedení NDR se proto rozhodlo po konzultaci s vedením Sovětského svazu situaci řešit zablokováním pohybu i mezi východní a západní části Berlína. Veřejnosti však tvrdili opak – ještě 15. června 1961 čelní představitel NDR Walter Ulbricht prohlásil: „Nikdo nemá záměr zřídit žádnou zeď“ [3]. Přes toto prohlášení se tak 13. srpna 1961 stalo.

13. srpen 1961: Uzavření hranic okolo Západního Berlína

V jednu hodinu v noci došlo k uzavření hranic okolo Západního Berlína, a to oficiálně „z důvodu ochrany obyvatel NDR před sabotážemi a nepřátelskými zločiny revanšistických sil SRN a Západního Berlína“. U Braniborské brány v osudnou noc v 1:05 náhle zhasla světla. Napochodovali ozbrojení pohraničníci NDR a příslušníci bojových jednotek a zaujali místo na vnitroměstských demarkačních liniích. Ve světech reflektorů z vojenských vozidel rozkopali dlažební kostky a zřídili bariéry z ostnatého drátu. Na mnoha místech v Berlíně a jeho okolí ty stejné scény: pohraničníci, pancéřové vozy, ostnatý drát, betonové sloupy [3].

Ostnaté dráty začala od 15. srpna 1961 nahrazovat zeď. Vznikla tak tzv. zeď první generace, zhruba do výšky člověka. Zeď se zařízla přímo do masa živoucího města. Oddělila na dlouhé roky rodiny, přátelství i lásky [3]. Vedla nejen napříč ulicemi a tramvajovými či železničními tratěmi, ale také uprostřed zahrad, domů – později byly zazděny i dveře mezi jednotlivými pokoji v bytech či okna, protože právě tudy probíhala hranice mezi východním a Západním Berlínem.

Okolo jedné hodiny v noci 13. srpna 1961 začaly také východoněmecké dráhy (Deutsche Reichsbahn – DR) – ve stejný okamžik jako se uskutečnily ostatní akce – zastavovat provoz městské železnice S-Bahn do západních sektorů. Celkem bylo přes noc zrušeno přibližně 36 kilometrů tratí (např. úseky Gesundbrunnen – Schönauser Allee, Bornholmer Straße – Pankow, Wannsee – Griebnitzsee a mnoho dalších) [2].

Průjezdný provoz na hlavní trati z východu na západ byl přerušen v nádraží Friedrichstraße, zde až do roku 1990 odjížděly vlaky ve směru na západ i východ každý z jiného (odděleného) nástupiště. Také na úsecích ležících na území NDR, přístupných ovšem pouze přes Západní Berlín, byl většinou na krátkou dobu po 13. srpnu přerušen elektrický provoz kvůli nemožnosti provádění údržby vlaků. Na severojižní trati byly s výjimkou Bornholmer Straße všechny ostatní podzemní stanice na území východního Berlína uzavřeny (například Potsdamer Platz, Unter den Linden, Oranienburgstraße a Nordbahnhof – celkem 15 stanic) [2]. Na opuštěných nástupištích uzavřených stanic se pohybovali jen ozbrojení pohraničníci NDR, kteří mířili i na projíždějící vlaky, aby mohli případně střelbou zabránit východoněmeckým obyvatelům, pokud chtěli v rychlosti naskočit na vlak ve směru na západ. Pro svou potemnělou a depresivní atmosféru si tyto stanice vysloužily přezdívku „nádraží duchů“ („Geisterbahnhöfe“), a tomuto tématu se podrobněji věnuje i samostatná stejnojmenná publikace.

Zvláštní charakter mělo podzemní nástupiště ve stanici Friedrichstraße, které zůstalo otevřeno, ovšem jen pro cestující ze Západního Berlína (odehrával se zde přestup „západ-západ“, avšak na území východního Berlína). Občané NDR mohli na nástupiště západních linek vstoupit až po absolvování pohraniční kontroly, stejně tak zde obyvatelé Západního Berlína až po pohraniční kontrole směli vstoupit do východního Berlína. Od roku 1962 zde byla pro účely kontrol postavena budova, před níž se tvořily dlouhé fronty až na náměstí před nádražím. Mezi lidmi si vysloužila přezdívku „Palác slz“ („Tränenpalast“), a to kvůli truchlivé atmosféře při loučení mezi rodinami či přáteli, kteří se zase dlouhou dobu neuvidí. Dnes tato budova slouží jako připomínka doby a událostí mezi roky 1961 a 1989.

Vlaky spojující západní čtvrti Kreuzberg (Anhalter Bahnhof) a Wedding (Humboldthain) přes severojižní trať vedenou tunelem pod východním Berlínem projížděly s výjimkou nádraží Friedrichstraße bez zastavení. Dalším paradoxem bylo to, že ještě do roku 1984 byla městská železnice na území Západního Berlína provozována východoněmeckými drahami DR.

Po uzavření hranic 13. srpna 1961 propadla řada občanů NDR panice. „Teď nebo nikdy“ říkali si mnozí a rozhodovali se ke spontánnímu útěku. Ve dnech a týdnech po 13. srpnu docházelo k hrůzostrašnému závodu mezi uprchlíky a pohraničníky, kteří se snažili ostnaté dráty a zeď udělat stále nepřekonatelnější. Uprchlíci přeskakovali ostnatý drát, plazili se skrz hraniční plot, proráželi vozidly hranice nebo plavali Sprévou či Teltowským kanálem. Do poloviny září 1961 se podařilo tímto způsobem utéci do Západního Berlína ještě více než 600 lidem, a to včetně celých rodin s dětmi. Za obzvlášť mimořádných okolností probíhaly útěkové akce v ulici Bernauer Straße, kde fasády mnohých domů tvořily hranici. Před očima shromážděných Západoberlíňanů používalo mnoho Východoberlíňanů tyto domy k útěku. Vyskakovali z oken, slézali nebo padali do záchranných plachet západoberlínských hasičů. Opakovaně přitom docházelo ke dramatickým událostem, například 24. září 1961, když východoněmecká policie a příslušníci statní bezpečnosti Stasi zkoušeli zpátky zatáhnout 77letou ženu, která již slezla z okna. Dne 22. srpna 1961 vyskočila 59letá Ida Siekmannová ze třetího patra, avšak minula připravenou matraci a utrpěla při pádu smrtelná zranění. Jeden 57letý muž utrpěl 19. srpna při spouštění po laně těžká poranění, na jejichž následky 17. září 1961 zemřel. Tito uprchlíci byli první smrtelné oběti berlínské zdi [3].

17. srpen 1962: Smrt Petera Fechta

V srpnu 1962 ukázala bolestná smrt Petera Fechta monstróznost zdi v kruté realitě před očima celému světu. S jedním kolegou z práce chtěl 18letý vyučený zedník v ulici Zimmerstrasse, přímo na přechodu Checkpoint Charlie, uprchnout na západ. Oba již přelezli první plot, když byli odhaleni pohraničníky a po výzvě postřeleni. Zatímco přítel mohl přelézt hraniční zábrany, Peter Fecht zůstal ležet pod zdí na východní straně, poraněný na břiše a zádech. Pohraničníci NDR nečinili žádné kroky pomoci krvácejícímu. Západoberlínští policisté nemohli o pomoc volajícímu Fechterovi pomoci, protože ležel na východoberlínském území. Ve své bezmocnosti házeli těžce poraněnému balíček s obvazy. Také na přechodu Checkpoint Charlie sloužící američtí vojáci se zdráhali vstoupit na východoberlínské území, aby poskytli zraněnému první pomoc. Na západní straně zdi se shromažďovaly stovky obyvatel západního Berlína, kteří v obrovské zlosti a pobouření pohraničníkům NDR nadávali a vyzývali je k poskytnutí pomoci. V rozpačité strnulosti stáli proti sobě – západní policisté, kteří pomoci nemohli, a pohraničníci NDR, kteří pomoci nechtěli, nesměli? Po hodině byl mrtvý Peter Fecht odnesen východoněmeckými pohraničníky [3].

Zdroje:
[1]    BLEY Peter: Berliner S-Bahn, 8. vydání. Düsseldorf: Alba Publikation Alf Teloeken, 2003, ISBN 3-87094-363-7
[2]    DITTFURTH Udo, BERLINER S-BAHN-MUSEUM: August 1961. S-Bahn und Mauerbau. Berlin: Gesellschaft für Verkehrspolitik und Eisenbahnwesen, 2003, ISBN 3-89218-080-6
[3]    FLEMMING Thomas, KOCH Hagen: Die Berliner Mauer – Grenze durch eine Stadt. Berlin – Brandenburg: be.bra verlag, 2006, ISBN 3-930863-73-1
[4]    PLOETZ: Die Deutsche Demokratische Republik – Daten, Fakten, Analysen. Freiburg im Breisgau: Herder Verlag, 2004.

Autor Martin Jareš, Ústav dopravních systémů, Fakulta dopravní ČVUT

Pokračování druhou částí o vývoji sítě v následujících letech za pár dní ...



Berlínská zeď – na dva světy rozdělené město a jeho S-Bahn
Železniční síť v Berlíně v roce 1966 (po stavbě zdi); Zdroj: S-Bahn Berlin GmbH