Je třeba měnit označníky zastávek?

Jaké změny jsou nutné a jaké požadavky má zastávkový sloupek nebo jiný druh označníku splňovat. Štěpán Jůza pro BUSportál.
Jaké změny jsou nutné a jaké požadavky má zastávkový sloupek nebo jiný druh označníku splňovat. Štěpán Jůza pro BUSportál.
Čtenářům doporučujeme Označníky zastávek... další informace, kde jsou některé další skutečnosti a změny informací.

Článek upraven a doplněn autorem 31.10.2005
BUSportál vítá aktivity všech, které téma označníků zajímá - už proto, že odpověď Ministerstva dopravy podle dopravců problém v úplnosti zdaleka neřeší - viz na BUSportálu Označníky - pokračujeme. Těšíme se na vaše názory.



Dne 21.8.2005 televize Nova odvysílala zpravodajskou reportáž (http://www.nova.cz/tvarchiv/video/?video=33955), v níž hlasatelé dramaticky oznamovali, že podle nejmenovaného předpisu musí být do konce příštího roku vyměněny všechny označníky zastávek za nové, s reflexní značkou, která má mít o deset centimetrů větší velikost než dosud. Zástupci několika dopravců si postěžovali, že náklady na výměnu jsou příliš vysoké a budou na úkor kvality dopravy. Před tak rozsáhlou investicí by si měl každý dopravce pečlivě ověřit, jaké změny jsou nutné a jaké požadavky má zastávkový sloupek nebo jiný druh označníku splňovat.

Počátky zastávkových sloupků

V počátcích moderní hromadné veřejné dopravy na sklonku 19. a v první polovině 20. století byly zastávky označovány různými způsoby: tabulkami s reklamou, nápisem „stanice autobusu“, ozdobnou pouliční lucernou, jinde jen čekárnou a vydupaným místem v trávě. Vždyť i systematické dopravní značení na silnicích bylo na našem území zavedeno zákonem teprve v roce 1938. Jen pamětníci by věděli, kdo a kdy vynalezl kulatou značku ČSAD, „sluníčko“ na „mikulášské holi“, která se po zavedení jednotných národních podnků ČSAD v roce 1949 postupně stala v poválečných letech neodmyslitelným symbolem rozvíjející se autobusové dopravy. Kulatý a vypouklý tvar smaltovaného terčíku ladil k designu šedesátých let. V turistických mapách je tvar tohoto sloupku dodnes srozumitelnou kartografickou značkou zastávky. Souběžně se začínal ustalovat i způsob označování zastávek MHD. Vnitropodnikové předpisy a vládní vyhlášky z padesátých let jsou dnes těžko dohledatelné, oba přepravní řády z roku 1964 se však již zmiňují o tom, že každá zastávka musí být vybavena označníkem. V roce 1975 pronikl termín „označník zastávky“ i do pravidel silničního provozu, současně byla zavedena i dopravní značka označující konec zastávky. V letech 1976 a 1977 byly vydány oborové normy ON 73 6425 a ON 73 6426, které již velmi přesně a závazně určily podobu, tvary a rozměry zastávkových sloupků a jejich součástí. V roce 1995 byly jejich požadavky týkající se značek na označníku převzaty do ČSN 73 6425. Změna č. 1 z roku 1996 upřesnila, že požadavky na světelné a barevné vlastnosti značky jsou obdobné jako u dopravních značek. Novou verzi této normy již několik let připravuje pro MD ČR Pragoprojekt a očekává se, že koncem roku 2005 by mohla být schválena (viz http://www.pragoprojekt.cz/aktuality/index.php?aktualita=200501). Pracovní návrhy nepředpokládaly ve způsobu označování zastávek žádnou výraznou změnu.

Část označníku je dopravní značkou

Vyhláškou č. 30/2001 Sb. byly obě varianty označníkové značky od 31.1.2001 „povýšeny“ na dopravní značky. To byl logický krok, protože v místě upravují práva a povinnosti řidičů. Vzniklo však několik nových problémů. Zákon č. 13/1997 Sb. totiž v § 12 stanoví, že stálé svislé dopravní značky jsou součástí pozemní komunikace. § 14 téhož zákona však uvádí, že označníky zastávek naopak nejsou součástí pozemní komunikace.

Ministerstvo dopravy zveřejnilo 22.8.2005 tiskovou zprávu (http://www.mdcr.cz/cs/Media/Tiskove_zpravy/vymena_znacek.htm), v níž nepřímo vyjádřílo názor, že značky IJ 4a a IJ 4b přestaly být součástí označníku zastávky. Tvrdí totiž, že jejich výměna a údržba nyní přísluší správci komunikace, zatímco dopravci již patří pouze zbytek označníku (např. konstrukce zastávkového sloupku). Tento výklad je právně těžko obhajitelný. Tyto značky (nyní označované jako IJ 4a a IJ 4b) nikdy nebyly pouhým vnějším doplňkem označníku zastávky, ale naopak jsou jeho hlavní, určující součástí, která dělá označník označníkem. Povinnosti dopravců vůči celému označníku zastávky upravuje zákon č. 111/1994 Sb. zřetelně. Vyhláška č. 30/2001 Sb. tento fakt nezpochybňuje a nemá právní sílu měnit ustanovení ani jednoho z obou zákonů, s nimiž je výklad ministerstva v rozporu. Žádný zákon nezmocňuje vlastníka komunikace, aby značky patřící dopravcům vyvlastnil nebo převzal do své správy. Speciální ustanovení (o označníku) je podle uznávaných zásad výkladu práva nadřazeno obecnějšímu ustanovení (o všech dopravních značkách).

Nejasnosti vznikají vinou nízké kvality právních předpisů v gesci MD. Zákon č. 13/1997 Sb. v § 9 odst. 4 zmocňuje k vydání prováděcího právního předpisu, který má stanovit podrobnosti k péči vlastníka pozemní komunikace o dálnici, silnici nebo místní komunikaci. Zákonodárce však zapomněl napsat přímo do zákona, že vlastník má o komunikaci a její součásti nebo příslušenství pečovat, čímž stanovení podrobností ve vyhlášce ztrácí jakoukoliv právní závaznost. Povinnosti vlastníků účelových komunikací (jak uzavřených, tak veřejně přístupných) nejsou ani naznačeny. Prováděcí vyhláška č. 104/1997 Sb. sice v § 9 a příloze č. 5 uvádí, že součástí běžné údržby komunikace je údržba dopravního značení, dopravních zařízení a dalšího příslušenství, avšak právo udržovat nebo odstraňovat cizí zařízení vyhláška neřeší a ani nesmí řešit. Rozpor se netýká jen značky označníku zastávky, ale například i dopravního značení umístěného žadatelem o uzavírku nebo zvláštní užívání komunikace v rámci přechodné úpravy provozu, dopravních zařízení nebo dopravních značek umístěných vlastníkem tramvajové nebo železniční dráhy, informativních dopravních značek umístěných jinými subjekty (jejich umístění není úpravou provozu a není zákonem regulováno) apod. Zákon sice konstatuje, co je součástí pozemní komunikace, ale nestanoví způsob, jak takového stavu dosáhnout z majetkoprávního hlediska. Tvůrci zákona č. 361/2000 Sb. zase "zapomněli" stanovit, kdo je povinen realizovat stanovenou místní úpravu provozu, tedy umístění dopravních značek a dopravních zařízení (ani ze zákona č. 13/1997 Sb. nikomu tato povinnost nevyplývá). Zákon ani neurčuje a neumožňuje určit, na čí náklady se tato činnost děje - zda ji hradí orgán, který o ní rozhodl, nebo ten, v čím zájmu se změna děje, anebo vlastník či správce komunikace. Ačkoliv stanovení úpravy provozu plně spadá pod Zákon o správním řízení, Ministerstvo dopravy i nižší správní orgány běžně uplatňují svérázný výklad, jímž se řádnému řízení s účastí vlastníka komunikace i veřejnosti vyhýbají. To, že není dořešena provázanost licenčního řízení podle zákona č. 111/1994 Sb. s řízením o místní nebo přechodné úpravě provozu podle zákona č. 361/2000 Sb., tento chaos jen završuje. Kterýkoliv krajský, ba i městský úřad může přes nesouhlas místního silničního správního orgánu rozhodnout o umístění označníku mimo své území, třeba na druhém konci republiky, a opět je "pro jistotu" vyloučena plná působnost Správního řádu, takže není možno se odvolávat ani na obecné zásady správního řízení, jimiž je do právního řádu implementována slušnost, odpovědnost a zdravý rozum. Ani v tom, jakým způsobem se rozhoduje o přechodných změnách ve vedení linek a umístění zastávek a kdo hradí související změny označníků, není znění zákonů natolik jednoznačné, aby různé útvary ministerstva nepodávaly jednou ten, podruhé zcela opačný výklad.

Tiskové sdělení Ministerstva dopravy převzalo bez komentáře na svůj web také Centrum dopravního výzkumu (http://www.cdv.cz/text/oblasti/legislat/kz0508.htm). Tato instituce je však také zpracovatelem tzv. vzorových listů (http://www.cdv.cz/text/projekty/dopznac/), na které se odvolává národní dodatek ČSN EN 12 899-1 jako na závazné podrobné stanovení rozměrů, tvarů a symbolů dopravních značek. A právě v těchto vzorových listech namalovali projektanti z CDV obě značky s velikostí 50 cm, ačkoliv podle jiné, dosud platné ČSN 73 6425 mají mít hlavní rozměr 40 cm.
(Dodatečně vydaný vzorový list z listopadu 2005 připustil i původní rozměry - viz Označníky zastávek... další informace)
Zákon o silničním provozu praví, že provedení značek má odpovídat technickým předpisům, ale nepočítá s případem, že by více technických předpisů bylo ve vzájemném rozporu. Nesporné však je, že požadavky na retroreflexní provedení značek se zpřísňují. Značky použité na označníku nyní musí procházet certifikačním řízením, při němž by měly být z mnoha hledisek přezkoušeny a má být posouzeno, zda odpovídají normám (oprávnění má například zkušebna Silničního vývoje Brno).

Kam kterou značku a co na ni?

Do roku 1995 oborové normy předepisovaly, že zastávky MHD musí být odděleny od zastávek ČSAD. Třebaže tento požadavek nebylo vždy možno dodržet, zastávkové sloupky pro oba druhy dopravy byly vždy samostatné. ČSN 73 6425 z roku 1995 však naopak doporučila, že se mají zřizovat zastávky společné, tzv. kombinované, a ty označovat jedním označníkem. Pro takovéto společné zastávky norma určila čtvercovou, t. j. městskou variantu značky. Pražský magistrát tehdy zřejmě předpokládal, že vývoj směřuje ke sjednocení značky, a proto nechal Technickou správu komunikací, aby po celém území města označníky ČSAD nahradila novými zastávkovými sloupky, které se od sloupků MHD liší pouze modrou barvou konstrukce. Městské provedení označníku se začalo používat i v příměstských oblastech pro integrované dopravní systémy vzniklé rozšířením MHD, kde i příměstské linky mnohdy formálně mají licenci pro „městskou autobusovou dopravu“.

Pokud dopravní úřad nedokáže v licenčním řízení jasně stanovit, kdo má označník zřídit (často mu v tom brání nekvalitní zákon č. 111/1994 Sb.), pak dochází k tomu, co vidíme mnohde na Mělnicku, Plzeňsku i jinde: jedna zastávka je označena shlukem třeba i tří označníků či rádobyoznačníků na jednom místě. V tomto případě se proti technické normě prohřešuje dopravní úřad a dopravce s tím moc nenadělá.

Jak tvůrci technických norem, tak tvůrci vyhlášky stanovující dopravní značky i vzorových listů do obrazových příloh zařadili jen „slepé“ značky bez vnitřku. Na městské, čtvercové značce mají být symboly dopravních prostředků, pro něž je zastávka určena. Nejvhodnější se zdá tyto symboly odvozovat z těch, které jsou předepsány pro „koncové“ dopravní značky – boční černá stylizovaná silueta autobusu, tramvaje nebo trolejbusu.

Složitější je situace u „kulatých“ značek. Jejich podoba byla oborovou normou z roku 1977 pro zastávky ČSAD předepsána detailně. Tvůrce ČSN 73 6425 z roku 1995 si byl vědom, že jednotné logo ČSAD patří minulosti – nové firmy mají nová loga, nové názvy a mnoho zastávek je užíváno více dopravci současně. Situaci vyřešil cestou nejmenšího odporu. Horní část značky ponechal v zobrazení prázdnou a vůbec se nezabýval tím, co v ní má, smí nebo nesmí být uvedeno. Někteří dopravci zůstali u starého loga nebo umístili do značky své nové logo, jiní ponechávají horní část značky prázdnou přesně jako ve vzoru, další dopravci nahradili logo dopravce symbolem vozidla - autobusu obdobného, jaký je na označnících MHD.

Tvůrce vyhlášky č. 30/2001 Sb. převzetí těchto značek nevěnoval příliš pozornosti a tvůrčí invence. Nerespektoval terminologii silniční dopravy a pro ne-městskou dopravu použil termín „linková osobní doprava“, do něhož ve skutečnosti spadá i městská linková doprava. Zcela opomenul, že společné zastávky mají být označovány jedním označníkem, takže ze znění vyhlášky nelze odvodit, která varianta značky by pro takovou zastávku měla být použita. V kulaté značce nad nápisem „zastávka“ připouští (nepovinně) opět pouze uvedení údaje o provozovateli dopravy. V době, kdy značná část zastávek je užívána více dopravci současně, je toto ustanovení těžko použitelným anachronismem. Kulaté značky s univerzálním symbolem autobusu se s touto vyhláškou dostaly do rozporu.

Máte své sloupky v pořádku?

Dokud na Ministerstvu dopravy levá ruka neví, co dělá pravá, a nedaří se jim způsob označování zastávek standardizovat jednotně, účelně, inteligentně a na úrovni doby, nelze jednotlivé nejnovější požadavky brát příliš vážně a doslovně. Rozvážnost se zdá v tuto chvíli lepším řešením než ukvapené investice – za dva či tři roky může být zase všechno jinak. Technická norma pro dopravní značení se vztahuje pouze na nově umisťované značky, výměnu stávajících značek neřeší. Vyhláška o dopravním značení je v této věci natolik chybně formulovaná a nedomyšlená, že je lépe nad ní shovívavě přimhouřit oko.

Mnoho dopravců však dodnes neakceptovalo ještě ani základní technické požadavky, které platí již od sedmdesátých let. Každá zastávka má mít svůj označník – nestačí jeden sloupek v rohu křižovatky anebo na jedné straně silnice pro oba směry. Značka musí být umístěna v čele zastávkového prostoru, nikoliv někde po straně na čekárně. Má být, tak jako jiné dopravní značky, umístěna kolmo k ose jízdy, a to i tehdy, je-li dvojramenný sloupek pod ní umístěn podélně. Označník musí zachovat bezpečnou vzdálenost od okraje vozovky, ale také nesmí nadměrně zužovat chodník nebo přístupovou cestu. Oboustranná značka být zatím nemusí, ale je to tradiční standard, protože by měla být dobře viditelná i pro chodce přicházející z obou stran. Podoba značky je alespoň v základních rysech pevně předepsána – kupodivu stále desítkám dopravců prochází, když zastávky označují různými svéráznými výtvory a malůvkami, které se svou podobou, rozměry nebo barvami povinnému označení vůbec nepodobají. Někde se zase domnívají, že označník lze nahradit pouhým zaskleným přístřeškem bez řádné značky.

Plný název zastávky musí být pod značkou vyznačen povinně, také kolmo k ose jízdy, a velikost písma by měla umožňovat dobrou čitelnost jak z vozidla, tak z prostoru zastávky. Vyznačení druhu či charakteru zastávky již není povinné, ale sluší se. V městské dopravě musí být vyznačena čísla linek – regionální integrované systémy zatím legislativa nevzala plně na vědomí. Autobusová nádraží, stanoviště a terminály solidní dopravci doplňují centrální informační tabulí s grafickým schématem, přehledy linek a odjezdů a uceleným přehledem jízdních řádů, na jednotlivých očíslovaných zastávkových sloupcích je vhodné umístit také výrazné nadpisy linek a směrů. Jednoduché výrazné vyznačení směru by bylo vhodné zavést i na nácestných zastávkách – tak jako je povinné na železnici. Jízdní řády nestačí jednou za rok vyvěsit, ale dopravce má povinnost celý označník pravidelně kontrolovat a udržovat. Opatřovat jízdní řády krycím plexisklem nebo fólií již zdaleka není výsadou městských dopravců.

Mnozí dopravci srážejí náklady na minimum – jejich zastávkové sloupky se po desetiletí nezměnily, jízdní řády jsou nalepeny na rezavém plechu nebo na zdi poblíž, nevisí-li z nich jen cáry, údržba nulová. Možná ale na dopravním trhu bude brzy úspěšnější ten, kdo dokáže nabídnout kvalitní, reprezentativní služby, kdo působí dojmem solventní, úspěšné firmy, která si svých zákazníků váží a svou práci nešidí, kdo respektuje zákony a předpisy. Zastávkové sloupky dělají dopravci reklamu nebo ostudu v každé obci 24 hodin denně celý rok.
Pro BUSportal Štěpán Jůza, 27.10.2005

Článek upraven a doplněn autorem 31.10.2005