Vladivostok – město s asi 600000 obyvateli je největší na ruském Dálném východě. Rozkládá se na konci poloostrova v blízkosti několika zálivů, které výhodně používají jako námořní přístavy civilní i pro válečné loďstvo včetně jaderných ponorek. Proto bylo město až do roku 1992 pro cizince nedostupné. Vladivostok je také konečnou stanicí 9200 km dlouhé Transsibiřské magistrály z Moskvy. Kromě dálkových vlaků a nepříliš značného množství příměstských „panťáků“ jezdí každé dvě hodiny na 50 km vzdálené letiště Aeroxpres, tvořený modernizovanou elektrickou jednotkou. Aeroexpres má vedle staré budovy ještě samostatný nový odbavovací terminál. Obecnou samozřejmostí ve všech ruských nádražních budovách většího významu jsou ostré kontroly všech příchozích osob a zavazadel čtecími rámy a „rentgeny“.

Značně členitý reliéf města (převýšení až 200 metrů), navíc rozdělený několika hlubokými zálivy, znesnadňuje ve Vladivostoku budování jakékoliv dopravní infrastruktury. Centrum města se nachází v okolí zálivu Zlatý roh, což je také nejvýznamnější přístaviště. Ještě donedávna většina dopravy se musela probíjet na jih města úzkými historickými komunikacemi v okolí zálivu, což s rozvojem automobilové dopravy po roce 1990 přestalo být únosné. Cesta veřejnou dopravou zablokovanou nekonečnými kongescemi byla v centru města často pomalejší než pěší chůze. Ruská vláda, mimo jiné v souvislosti s plánovaným setkáním vrcholných představitelů nejvyspělejších zemí G8 ve Vladivostoku v roce 2012, proto investovala značnou sumu do modernizace infrastruktury města. Na okraji města byla vybudována kapacitní komunikace a v jeho centru obří visutý most přes záliv Zlatý roh. Ještě větší most o rozpětí hlavního pole 1104 metrů a výšce pilířů 320 metrů pak zcela na jihu města spojil pevninu s tzv. Ruským ostrovem jako perspektivní rozvojovou oblastí města. Dnes již zde stojí obrovský moderní areál Dálněvýchodní univerzity.

Městu takovéto velikosti a významu velmi chybí páteřní kapacitní systém veřejné dopravy v podobě lehkého metra nebo rychlostní tramvaje. To musí suplovat hustá síť autobusových a maršrutkových linek, které mají několik lokálních terminálů. V okrajové části města u autobusového nádraží jsou v provozu ještě dvě trolejbusové linky, pozůstatek kdysi rozsáhlé sítě, která padla za oběť dřívější neutěšené dopravní situaci ve městě.

Ve Vladivostoku stále žijí tramvaje. Existuje však už jen jedna trať spojující sídliště s tržnicí a průmyslovou zónou. Jejím štěstím asi bylo, že vede na samostatném tělese, ostatní již zrušené tratě byly zlikvidovány především asi kvůli tomu, že bránily "autíčkům" v průjezdu relativně sevřenými ulicemi členitého intravilánu města. Trať je dlouhá asi 4 km, na jednom konci momentálně tramvaje končí ve vozovně, zbývající kilometrový úsek je v rekonstrukci, která je však prováděna značně humpoláckým způsobem. Nedávno rekonstruované úseky jsou nepodbité, křivé až hrůza. V pracovní dny interval kolem 5-10 minut, jezdí se cca mezi 7 až 22 hodinou. Tramvaje jsou převážně klasické vlnité plechy z Usť Katavu, několik LM 93 z Petěrsburgu a také pár exemplářů populárních tramvají RVZ. Ty jsou zjevně hýčkané, na rozdíl od Katavů mají i pěkný „modernizovaný“ interiér se záclonkami. Jízdné stojí 11 rublů, tj. cca 7 Kč. Platí se ovšem při povinném výstupu předními dveřmi řidičce, což je na Sibiři obecně běžné. Předplatné jízdné patrně neexistuje. Z kolejové dopravy je ve městě ještě krátká 100 metrů dlouhá pozemní lanovka od zálivu Zlatý roh nahoru k sídlištím, s poněkud záhadným patrně pouze lokálním dopravním významem.

Ve městech ruského Dálného východu dominují autobusové dopravě zejména ojeté autobusy z jižní Koreje značky Hyundai a Daewoo. Typická je pro ně robustní jednoduchá konstrukce a posuvné střední dveře. Ve Vladivostoku hegemonii korejských značek narušuje 50 žlutých autobusu MAN Lions City dodaných na přelomu let 2011/2012. Jsou vybaveny klimatizací, informačním systémem a Wi-Fi připojením. Jsou nasazeny převážně na prestižní lince č. 15, která vede z centra města přes oba obří mosty k univerzitě na Ruský ostrov. Tři roky provozu v ruských podmínkách a údržbě se však už na nich dost podepsaly. Zvláštností je odbavování cestujících řidičem během povinného výstupu předními dveřmi. Jízdenka stojí 18 rublů a pokud ji cestující fyzicky vyžaduje, utrhne si ji sám z roličky visící na dveřích. Existuje možnost placení jízdného čipovou kartou Modrý delfín, ale to se používá prakticky asi minimálně.

Za zmínku stojí i místní specifika automobilového provozu. Čím více na východ od Uralu, tím větší je množství osobních a nákladních aut s pravostranným řízením v ulicích. Je možno takto vidět i policejní auta, autoškoly i autobusy. Ve Vladivostoku je podíl dovezených ojetin z Japonska samozřejmě nejvyšší, zde mají asi dvě třetiny aut volant jinde, než jsme zvyklí. Kvalita silnic přímo ve městě není nejhorší, mnohem bezohlednější je však dopravní infrastruktura vůči chodcům. Vysoké prahy, chybějící značení přechodů a velmi krátké doby zelené pro chodce na křižovatkách dělají pěší pohyb po městě značně nepříjemný.

Miroslav Klas